[ENG, Czech version below] Karina Hoření recounts her visit to the archive in Most,a city in northern Czechia, through the lens of critical archival studies. She traveled to this city, which has a complex history of displacement—following the expulsion of German-speaking inhabitants, the historic town was destroyed in the 1970s for coal mining—to search for archival materials related to the German history of North Bohemian industry.
During her research, she examined identification cards of women from the Soviet Union who had been forced labourers in a carpet factory in Maffersdorf/Vratislavice nad Nisou. As she handled these cards, the photographs of two women detached, making it impossible to connect the faces to their names. This incident prompted Karina to reflect on how archives are often viewed as repositories of impersonal, factual knowledge, while in reality, they are shaped by specific individuals and events. When describing the visit, he also notes the places, people, and atmosphere at this institution, as well as how they contribute to and shape knowledge production in the archives.
V našich textech často píšeme o archivech (aspoň já to tak dělám), které navštěvujeme v rámci svého výzkumu. Píšu nejen o tom, co jsem tam našla, ale i jaká zkušenost to je a jací lidé je obývají. Jsou to totiž fascinující místa, mimo naší každodenní zkušenost, se svými specifickými pravidly, záhadnými pro ty, kteří je nenavštěvují denně – spousta starých formulářů, nekde musíte mít rukavice, jinde ne, někde můžete dostat pět krabic dokumentů denně, jinde jen tři. Jsou to veřejné instituce na okraji veřejného zájmu, často jsou to zvláštní časové kapsy z jiných dob, kde se mohou ukrýt lidé, kteří, upřímně, mívají raději papíry než jiné lidi. Návštěva archivu je vždy dobrodružství. Nikdy nevíte, na co v krabicích, které vám ten den neochotně vydají, najdete. Podivná zakoutí, starobylé šatny a zvyky každého archiváře a archivářky jsou součástí tohoto dobrodružství a někdy, když si omylem objednáte špatné krabice (prý jsou i takové historičky), je to to nejdůležitější, co v archivu ten den objevíte.
Archivy se snaží tvářit, že jsou jen technicistní úložiště dokumentů, které neovlivňují lidské vášně nebo ideologie. Náš oblíbený francouzský filozof Jacques Derrida v eseji Archive Fever “Archivní horečka” ukazuje, v čem jsou vždy formovány jak ideologií, tak představami zaměstnanců o tom, co je důležité [1]. Archivní obrat, který Derrida podnítil, je snaha popsat archivy nikoliv jako úložiště abstraktního vědění, ale jako místa, kde se vědění vytváří i proměňuje – nejen skrze praktiky ukládání, třídění a skartace, ale také skrze to, kde jsou archivy umístěné, kdo v nich pracuje a kam vás usadí [2]. Následující příspěvěk je popis toho, jak jako stoupenkyně archivního obratu intepretuji svoji výpravu do archivu v Mostě.
I když se snažím bojovat proti stereotypnímu zobrazení pohraničí, jak ho reprodukoval třeba seriál “Dycky Most!” České televize z roku 2019, stejně mne pokaždé zarazí, jakou specifickou atmosféru tohle severočeské město vyzařuje. Možná je to i estetická odlišnost, původní Most byl z velké části zničen kvůli povrchové těžbě uhlí a současné město bylo postavené v sedmdesátých letech v modernistickém stylu. Tuto proměnu, její předpoklady a důsledky popisuje historik Matěj Spurný ve své knize “Most do budoucnosti” [3]. Protože mu chybí historické jádro, které mají ostatní středoevropská města a vždycky se tu těžko orientuji a to že je zrovna hustá mlha mi moc nepomohlo.
Tentokrát jsem se vypravila daleko od svého Liberecka a jeho místního archivu, kde už znám zvláštnosti všech zaměstnanců. Až v Mostě jsou totiž uložené dokumenty k historii továrny Ginzkey Decken und Teppichfabrik Maffersdorf – Ginzkeyho továrny na deky a koberce, Vratislavice nad Nisou. Archiválie k severočeským průmyslovým podnikům jsou totiž často uloženy v archivu Most-Velebudice. Ten je pouze pobočkou místního okresního archivu, nemá ani pravidelné otevírací doby, musela jsem se domluvit. Průmyslové dědictví, které hledám, se pohybuje na hranici mezi něčím speciálním a zapomenutým. Ukazuje to i umístění archivu, který není v části města naprojektované k bydlení a pohybu, ale v průmyslovém zázemí, blíže k díře uhledného dolu, kousek od tramvajového depa, na křižovatce ulic Dělnické a Stavebníků. K archivu ani nevede chodník.
Sídlo archivu je bývalá budova Mosteckých severočeských dolů. Na tuto průmyslovou minulost, nebo spíš postindustriální zašlou slávu, odkazují fotky rypadel a dalších strojů, které změnily původní Český ráj v měsíční krajinu [4], a které jsou všude na chodbách archivu.
Po chodbách jsou ale rozmístěné také různé koutky, které působí přívětivě a mají vytvářet domáckou atmosféru. Na jednom mezipatře jsou ratanová křesílka a stoleček s výhledem na hromadu zaprášených krabic s archiváliemi.
I když je budova vymrzlá, uvítání je vřelé. Pan archivář mi radí: “Sedněte si radši k tomu topení”. Ve studovně je nábytková stěna jako v obývacích pokojích normalizačního paneláku, plná porcelánového nádobí, i když není jasné kdo a jakou kávu by tu měl pít. Retro atmosféru doplňuje za sklem fotografie Karla Gotta, která už mne ani nepřekvapuje.
Úplně fascinovaná jen fotím další a další zátiší. Taky proto, že s dokumenty jsem štěstí tentokrát neměla. Co zbylo z historie ve své době největší továrny na koberce v Rakousku-Uhersku a později v Československu, je hlavně technická dokumentace a vzorníky.
To se prostě někdy stává. Továrna prošla po válce znárodněním a v devadesátých letech po neuspěšné privatizaci postupně zanikla: scénář, který se v průmyslovém kraji severních Čech opakoval mnohokrát. Většina dokumentů byla v těchto turbulentních obdobích ztracena. Že jsem toho moc nenašla nemusí být vždy jen výsledek “velkých dějin” – ale i malých rozhodnutí. Představy o tom, co je důležité zachovat, můžou být úplně jiné pro ty, kteří dokumenty vytvářejí, kteří je uchovávají a kteří je hledají.
Protože mám čas, nechám si ještě přinést náhodně pár krabic, protože archivy fungují i opačně. Někdy něco hledáte a nenajde, jindy zase nehledáte a přesto najdete něco, o čem ani nevíte, že chcete – jako registrační karty lidí nuceně nasazených ve vratislavické fabrice za druhé světové války.
Mužů bylo méně, pocházeli hlavně z Francie a Itálie. Žen, které pracovaly v přádelnách bylo kolem stovky – skoro všechny ze Sovětského svazu, z dnešní Ukrajiny a západního Ruska. Jen málokdy pracuji s fotografiemi lidí, jejichž osudy se zabývám. Většinou jsou skryti za nějakou ůřední korespondencí nebo konfiskačním seznamem. Trávím proto hodně času detailním studiem jejich tváří. Většina žen, které byly nuceně nasazené ve Vratislavicích byly velmi mladé a pocházely z vesnic. Na fotografiích jsou opálené od práce na poli, často mají copy, vyšívané košile a korále.
Fotky některých byly z registračních karet vystřižené a nalepené na jekési tablo, které už po válce a v češtině připomínalo nucené nasazení. Když vezmu tablo s fotkami žen, dvě podobenky, přilepené lepidlem před desetiletími, se uvolní z papíru a spadnou pod stůl. I když jsem obě fotky hned sebrala, ztratila jsem přehled, která patřila na které místo – která tvář patřila A. Buszydyganzukové a která Mag. Ivanišové. Obě pocházely ze sovětské Ukrajiny a když dorazily do Vratislavic bylo jim kolem dvaceti. Porovnávám skrvny od lepidla, drobné zakřivení ustřižených fotek, nakonec zapojuji i představovist – nějak si myslím, že A. je Anna a k té se hodí víc copy, zatímco Magdalena by spíš mohla mít drdol. Pravda je ale ta, že vůbec nevím a asi už nikdo, která tvář patří ke které fotografii. Cítím se hrozně- částečně protože jsem porušila nějakou archiválii, i když mi byla jen propůjčena ke studiu, ale taky protože jsem zničila historický důkaz o životě lidí, kteří jsou jinak zapomenutí.
Když jsem našla registrační karty nuceně nasazených, měla jsem pocit, že konečně zalidňuji historii vratislavické továrny, že znám jména a tváře, o kterých můžu psát a navrátit je tak do historie, ze které je nejspíš vymazaly války a stalinismus. To je ale právě ta iluze archivu, že zachovává a umožnuje popsat věci jak jsou. Co a jak se uchovává v archivu formují i okamžiky, jako když jsem zvedla jediný dokument ve studené studovně na podzim 2024. Možná se stalo něco podobného, když tablo někdo lepil v padesátých letech a fotky se mohly rozletět podobně i někdy v devadesátých letech, kdy doputovaly do archivu. Archiv je otiskem mnoha lidí, kteří ho tvoří, a tenhle nakonec i mne, která jsem ho měla pouze nezůčastněně studovat.
Trochu už se bojím brát do ruky jakýkoliv další papír a taky už mi opravdu mrznou nohy. Všechno jsem vrátila do krabic, jak nejlépe umím, rozloučila jsem se s archivářem, který má podobně studenou kancelář obestavěnou krabicemi a odcházím. Využívám ještě toho, že je třeba zase slézt několik pater a prozkoumávám další zákoutí, která se mi odhalila. V mezipatrech, na stolech, u východu – všude jsou naskládané krabice s dokumenty, podobné jako jsem dnes dostala po vyplnění několika formulářů a ukázání občanky. Většina z nich je ze zkrachovalých průmyslových podniků severních Čech. Z umístění krabic není jasné, jestli už byl vynesen ortel a jsou to “archiválie”, které je nutné zachovat, očíslovat a zanechat pro příští generace, aby hovořily o historii, nebo jsou to jen papíry, které byly vyhodnoceny jako nedůležité a budou někam vyhozené, aby je někdo za dekádu neúspěšně hledal.
Až když jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, jak fyzicky blízko mají papíry na chodbách ke svému zničení. Podnik hned naproti archovu jsou sběrné suroviny. Do jeho dvora, kde taky nabízí skartaci, je vidět přímo ze studovny. Komplex těchto dvou institucí tak ztělesňuje dokonalý koloběh věcí, je to barokní memento mori, nekonečný hinduistický koloběh zániku a vzniku.
Karina Hoření
[1] Derrida, J. (1996). Archive fever: A Freudian impression. University of Chicago Press.
[2] Callahan, S. (2024). When the Dust Has Settled: What Was the Archival Turn, and Is It Still Turning?. Art Journal 83.1: 74-88.
[3] Spurný, M. (2016). Most do budoucnosti: Laboratoř socialistické modernity na severu Čech. Charles University in Prague, Karolinum Press.
[4] Mojsl, A. (2021). Turistika v Českém ráji v období před první světovou válkou (se zaměřením na město Turnov a jeho okolí). Diplomová práce, vedoucí Stehlík, Michal. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin.