Duchy si často představujeme jako duchy mrtvých, kteří straší živé. Co kdybychom je však chápali jako hmotné pozůstatky, díky kterým můžeme na světlo vynést přehlíženou minulost a popsat zkušenost jinakosti? Takový přístup navrhujeme při studiu vysídlení  na územích původně obývaných jednou kulturou, ale v důsledku nucené migrace osídlených novou kulturou.

Vysídlení zahrnuje vyhnání a přesídlení. Zatímco první proces je dobře prozkoumán, velká část druhého zůstává prozkoumána jen částečně: týká se to především zkušenosti osídlenců s věcmi, které po sobě zanechali předchozí obyvatelé. Tyto věci přitom fungují jako „přízraky“ předchozí kultury a nutí osadníky komunikovat s „přízračnou“ přítomností vysídlenců. Na základě archivního a terénního výzkumu ve třech regionech slovanské střední Evropy, kde navzdory snahám o jejich odstranění zůstaly stopy po předchozích německých kulturách, definujeme situaci po vysídlení jako formu posmrtného života.

Díky hauntologii jako navrhovanému výzkumnému rámci a zavedení kategorie recyklace tj. znovupoužití zanechaných předmětů vytváříme nový přístup ve výzkumu regionů postižených vysídlením obyvatelstva. Hauntologie nám umožňuje ukázat, jak je přítomnost prostoupena minulostí. Umožňuje nám tak otevřít nové otázky a stává se nástrojem pro zkoumání nevysvětlitelných jevů. Recyklace je mechanismus, jak osídlenci zařazovali do svých životů věci zanechané vysídleným obyvatelstvem.

Náš přístup přináší nový pohled na každodenní život v regionech postižených vysídlením obyvatelstva, umožňuje diferencovanější a ucelenější pochopení procesů nucené migrace a jejich reinterpretace v různých politických a ideologických režimech. Prostřednictvím pochopení toho, čím se věci stávají po vysídlení a jaké jsou postoje lidí k těmto věcem, představuje náš projekt případovou studii toho, co se můžeme naučit ze středoevropských zkušeností o vzniku nových kultur.