[ENG, Czech version below]  As for other members of our team, research stays in the field are part of Karin’s work. We usually go to two countries for longer periods of time. For Karin, it is northern Bohemia and central Slovakia, two regions where the German past is still palpable. The field stays are intense, but at the same time often lonely. Ethnographers write down not only what they find out but also their feelings and experiences. To get you familiar with this particular experience, this time we present an excerpt from Karin’s diary from her second stay in central Slovakia. One Saturday in October, she went to Hadviga, originally a large village where mostly German Slovaks used to live, but which after the war became depopulated. Today, there are only a few summer cottages. Karin traveled with E., whom she had met in Hadviga already in the summer.

Stejně jako pro jiné členy našeho týmu i součástí práce Karin Hoření jsou výzkumné pobyty v terénu. Obvykle jezdíme na delší časové období do dvou zemí – pro Karin jsou to severní Čechy a střední Slovensko, dva regiony, kde je německá minulost stále patrná. Terénní pobyty jsou intenzivní, ale často zároveň osamělé. Etnografové a etnografky si v jejich průběhu zapisují nejen co zjistili, ale také své pocity a prožitky. Tentokrát přinášíme ukázku z Karinina deníku z jejího druhého pobytu na středním Slovensku. Jedné říjnové soboty vyrazila do Hadvigy, původně velké obce, kde žili převážně němečtí Slováci, ale která se po válce vylidnila. Dnes je tu jen několik chat. Karin vyrazila s E., se kterou se v Hadvige seznámila už v létě.

Protože v sobotu jede do Slovenského Pravna jen jeden autobus, vyrazily jsme až v jedenáct a musely jsme jít i do Brieští pěšky. Všechny ty síly, které už v létě působily, že se na Slovensku vždy všechno daří, začaly působit, jen co jsme vyšly za vesnici: od autobusu šel za námi ještě nějaký mladý chalan a ukázalo se, že ho E. zná – někde spolu pracovali. Nenápadně jsem se vloudila do jejich klábosení a zeptala jsem se, jaká je historie jeho rodiny v Brieští  a on na to :”Moji starí rodičia hovorili nemecky, môžem Vás zaviezť za starkým”, a opravdu nás zavedl k domu na horním konci dědiny. Brieštie tvoří jen jedna ulice a tak jsme potkali i ty dvě jediné osoby, se kterými jsem už v Briešti mluvila. Návštěva u dědy našeho nového známého probíhala podle stejného scénáře. Zrovna pracoval na zahradě, nejdřív řekl, že přece nic neví a pak jsme postávali tak půl hodiny u branky a povídali si přes plot.

Opravdu se místo nějak vtiskuje do charakteru mých rozhovorů. V Liberci je to pořád, jako kdyby měl člověk komorníkovi předkládat navštívenku. Musím být pozvaná, boty se nezouvají, pije se káva a rozhovor se natáčí (ale taky se o věcech německých někdy mlčí a vyžaduje se diskrétnost). Zato na vesnici na středním Slovensku stačí přijít neohlášeně a pak se přes plot vykládá o tom, kdo byl v táboře pro Němce v Novákách.

I v dalších věcech, o kterých jsme vyprávěli, odpovídal rozhovor tomu, co už jsem věděla nebo slyšela. Jako dítě moc neuměl slovensky, když nastoupil do Slovenského Pravna do školy ostatní děti mu nadávali do Němců, příbuzní a známí odcházeli do Německa i později v šedesátých letech, práce v hospodářství bylo pořád hodně. Některé momenty ale byly nové. Tento muž pracoval v šedesátých letech jako ovčák na Hadvige, věděl, kde byly ovčíny, jak vypadaly domy. 

Pořád jsem se ale nemohla dostat k tomu, jak v obou vesnicích proběhla konfiskace: chvílemi ve vyprávění přišla rodina o všechno, chvílemi pracovala do úmoru na rodinných polích a pasienkách. Nebylo ani jasné, komu patřily pastviny na Hadvige, když tam pracoval. Pořád jsem se doptávala a bylo vidět, že se úplně míjíme. Nakonec jsme pochválily hospodářsví, pohladily kočku, popřály zdraví a šly směrem na Hadvigu.

Brieštie a scéna mého prvního rozhovoru, fot. Karina Hoření

Doufala jsem, že tento poslední teplý víkend třeba přijeli i jiní chalupáři, než které jsem potkala v létě. Opravdu hned u druhé chatky byl starší muž. E. mi pověděla, že je to P.,  člověk, o kterém ostatní mluvili jako o duši hadvižské komunity a jako o někom, kdo má na Hadvigu i rodinnou vazbu. Musela jsem se tedy s ním jít seznámit. Měl radost a já se hned začala vyptávat. Šlo to ale stejně jako v Brieští, přišlo mi, že spíš než že bych rozumněla víc tomu, jaké byly majetkové poměry v Hadvize a proč byla postupně opouštěná, spíš se v tom ztrácím:

P.: Moja stará mama mala odísť do Nemecka, ale potom si to rozmyslela.

Já: Jak chtěla, bylo to po válce nebo někdy později? Měli jít do odsunu nebo se rozhodli později vystěhovat se dobrovolně? 

Já: A čí byl tedy ten dům, to vy jste ho prodali chatařům?

P.: Ano, to bolo všetko zoštátnené… Ale túto chatu som si postavil, keď už tu máme tie pozemky.

Všechno jsem z něj tahala “jako z chlupaté deky” a stejně jsem se nedobírala k nějakému jednoznačnému popisu, jak věci byly. Při tomto procesu jsem do sebe dostala taky dvě štamprle domácí slivovice a všechno bylo trochu v mlze. Rozhodla jsem se tedy přestat se pořád ptát a zapisovat si a prostě jen čekám, kam mne Hadviga dnes zanese. S P. a E. se jdeme podívat na zvonici, cestou jsem se stavili  v kostele – je to právě P. který stojí za jeho opravou, stejně tak jako za organizací návštěvy rodáků, která proběhla letos v létě. 

Stavili jsme se také v další chalupě, kde jsem ještě nebyla. Klíčovým lidem, kteří vás v komunitě představí ostatním se v etnografii říká “gate keepers” P. je ale dokonce “gate opener” –  prostě si otevře branku a jdeme si sednou na verandu, takhle se to dělá, aby člověk nemusel postávat za plotem. I protože přede mnou stojí další sklenička, tentokrát s hruškovicí, rezignuji na “rozhovor” a jen čekám, jestli se německá minulost Hadvigy nějak do debaty dostane (samozřejmě, že nějak ano). Hodím do sebe hruškovici, zajím jí kapustnicou, pohladíme koťata a jdeme na zvonici. “Kdo to sem dal?” ptám se, když si prohlížím zápisy v návštěvní knize. “No, já” odpovídá P. Nakonec mne ještě vzal k troskám bývalého kulturního domu, jsou to už jen základy v kopřivách pod kostelem. Zase mi dojde, jak málo zbylo z toho, co nás zajímá a co hledáme. Zatímco jsem fotila pár posledních kamenů ze základů, ujel nám v Pravně ten jediný sobotní autobus. Nakonec se tedy splnilo přání jak moje, která jsem tu chtěla spát, tak E. která chtěla slyšet troubit jeleny.

Co zbylo z domu kultury v Hadvige, fot. Karina Hoření

Zatímco v noční tmě  troubili jeleni, převalovala jsem se v cizí posteli a  přemýšlela o tom, jak umělý je ten koncept “ etnografického rozhovoru” – že já jako “vědkyně” přicházím s “otázkami”, které ale vycházejí jen z mých zájmů. Hloupý je taky předpoklad, že lidé, kterým ale říkáme “respondenti” nebo “narátoři” – mají mít na moje otázky odpovědi, že přemýšlejí v kategoriích, které jim podsouvám a vůbec nemusí ani platit, že dokáží svoje myšlenky (pokud nad daným tématem vůbec přemýšlí) verbalizovat.

Lidé si mohou plést konfiskaci 1946 a kolektivizaci v padesátých letech, i když jsou pamětníci. Možná pro ně “milníky” historie leží někde jinde? Někdy je prostě lepší se na diktafon vykašlat a než na promluvy se soustředit na praxi. Možná někdo, spíš než o mluvení o tom, co pro něj znamenají jeho němečtí předci, svůj vztah vyjadřuje tak, že opravuje kostel, možná že svoji podporu mému výzkumu vyjádří tak, že mi ukazuje zarostlé základy domů. 

Je tu ještě jiná iluze, co nám dává “rozhovor” jako správná a vědecká metoda: že když nám budou lidé něco říkat, postupně porozumíme tématu a získáme odpovědi na své otázky. Čím víc rozhovorů jsem udělala na Hadvige, tím méně rozumím tomu, co se stalo, že obec nakonec zůstala opuštěná. Je to určitě taky tím, že jen pár lidí zažilo konec války a jejich střípky vyprávění pak už jen cirkulovaly, migrovaly, rozpadaly a zase se skládaly do jiných vyprávění dalších lidí. 

Proti zatracené subjektivitě rozhovorů jsem ale ještě nasadila tězší kalibr. V pondělí mne očekávají ve Státním archivu v Bytči, pobočka Martin, se sídlem v Bystričce. Snad mi zaprášené stránky dají ta tvrdá data a odpovědi na otázky.

zvonice v obci Hadviga, fot. Karina Hoření 

Archiv v Bystričce je esence archivnosti – vyšoupnutý za město, dal by se tam natáčet nějaký československý seriál o normalizaci. Jako ve všech archivech jsou tady přísná pravidla. Ale bohužel: v každém jsou jiná. Může mít člověk bundu, nesmí mít člověk bundu, musí naopak bundu mít bezpodmínečně, může používat vlastní foťák, nesmí ho používat. Nakonec se taky ukáže, že přísná pravidla se dodržovat nemusí nebo jen za některých okolností. Po těchto rituálech se mi konečně dostává, na co jsem se tak těšila – písemnosti Místního Národního Výbory Hadviga z padesátých let. Je s podivem, že Hadviga, kterou každý charakterizuje tak, že to po válce zanikla, vlastně měla svůj místní národní výbor. Před válkou samozřejmě Hadviga měla svoji samosprávu, stejně jako kostel, hospodu a více než 400 obyvatel. Na konci války byla ale většina obyvatel evakuována. Příběh, který jsem na Hadvige slyšela několikrát prostě říkal, že v tu chvíli obec zanikla, ale i z vyprávění, i z archivních dokumentů vyplývá, že to nebylo tak jednoduché a rychlé. 

archivní zátiší, fot. Karina Hoření

Při parlamentních volbách v roce 1946 bylo v Hadvige dvanáct oprávněnách voličů – to nemuseli být všichni, kdo tu v tu chvíli žili. Němci, kteří nebyli evakuováni, vrátili se z evakuace nebo třeba utekli z táborů neměli občanství a tím pádem ani volební právo. Nevím ale, kdo byla ta desítka, která volit mohla: antifašisti, kteří dostali občanství zpět, romská rodina, která žila v Hadvige už před válkou, Slováci, kteří žili v prázdných domech těsně po válce?

Hadviga se proto na konci čtyřicátých let zdá neviditelná, neobjevuje se v žádných okresních výkazech a opravdu by se mohlo zdát, že už šlo o vylidněnou vesnici. Objevuje se jen seznam lidí určených k odsunu – ve vesnici mělo pět rodin zůstat a pět odejít. K tomu ale asi nikdy nedošlo, protože v roce 1950 bylo občanům německé národnosti vráceno československé občanství a najednou měla Hadviga přes padesát obyvatel. Chvíli se zdá, že je vše normální – volí se zástupci MNV i předseda MNV. Obec nemá žádný uřad a do vsi ani nechodí pošta, většina věcí se tak řeší na úřadě ve Slovenském Pravnu. Za pár let se Hadviga ale připojila k Brieští. Když měl být k roku 1965 elektrifikován okres Turčianske Teplice, s Hadvigou se ještě počítalo, ale obec upadala spíš rychle než pomalu. Brieštie prodávalo místní domy jako stavební materiál až do šedesátých let, ale postupně už o něj nikdo neměl zájem, do Hadvigy totiž nevedla pořádná cesta. O kulturním domě se mluví jako o ruině určené ke zbourání. V šedesátých letech tak rychle klesal počet obyvatel až na šest a z obce se postupně stává jen rekreační zóna. 

Hodně toho obyvatelé opravdu neměli v rukou, protože jim v podstatě nic nepatřilo –  zemědělské pozemky i domy byly v roce 1945 konfiskované. Pozemky získalo Pastvinářské družstvo v Rudně, které v obci chovalo ovce, ale postupně byly vzdálenější pastviny zalesňovány. V domech pořád bydleli původní majitelé, ale stavby patřily MNV Brieštie. Nemám na to důkazy z Hadvigy, ale v Brieští si od konce padesátých let němečtí obyvatelé mohli odkupovat své vlastní domy – nebo taky ne, pokud se ukázalo, že byli za války v Deutsche Partei (politická strana německy hovořících před a v průběhu druhé světové války). Je proto možné, že když se P. babička odstěhovala, jejich dům prostě MNV Brieště prodalo chalupářům. 

V něčem mi archiv pomohl, něco zamotal ještě víc, něco zodpovědět asi ani nemůže. Tu hlavní hádanku – proč v Hadvige žilo po válce tak málo lidí a stalo se z ní “město duchů”, když sousední německé obce válku i odsun přečkaly, zkusím rozluštit, až pojedu na Slovensko příště. Začínám se ale smiřovat s tím, že to možná nezjistím nikdy a že jen shromáždím různé indicie a kousky minulosti a začínám se taky smiřovat s tím, že to třeba není “selhání”, že proces může být stejně důležitý jako výsledek.

Etnografické zátiší, fot. Karina Hoření

Karina Hoření