[ENG, Czech version below] The essay discusses the theater play “Wandervogel,” directed by Jan Mocek at the Alfred ve dvoře theater in Prague.

Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten, kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba. (…) Švab nebo Šech! tnes to jetno. Ale ja Šech je a (…) k Šechy mi anweisovat.

Josef Jungmann, Dvojí rozmlouvání o jazyce českém, 1806

A když takto (…) milenec se chová a k němu v gymnasiích a jiných místech těsně se staví (…) tu již tok onoho proudu, který Zeus nazval touhou, když Ganimeda miloval, přívalem k milenci stéká.

Platón, Faidros, přeložil G[ustav] Olivet, 1911


Zatímco se nesměle rozsvěcují světla, ještě chvíli sedíme s Karin na svých místech a povídáme si o tom, co jsme právě viděly. Sedadla nejsou pohodlná. Trochu odkazují na to, co se právě dělo na jevišti: „Wandervogel“ bylo za první republiky hnutí mládeže, které se soustředilo na psychofyzický rozvoj. Jak v hnutí, tak na scéně šlo o mladé kluky, kterým mělo cvičení a pohyb po rodném kraji napomoct stát se muži, tou solí země, na které stojí svět – možná skutečnost, že jsme právě strávily hodinu na nepohodlných dřevěných lavicích a bránily se bolesti páteře (to říkám za sebe) nám umožňuje lépe cítit ducha tohoto chlapeckého dobrodružství. Ale co jsme to právě viděly? Diskutujeme tichými hlasy a tu a tam se podíváme na jeviště dole. Roztroušené břízky a mokrá podlaha, kterou se nedávno převalila příšera vytvořená z těl mladých Wandervoglů, čtyřech herců, září v jemném červenofialovém světle. Lidé pomalu vycházejí napít se do foyer kavárny pražského divadla Alfred ve dvoře nebo postávají a povídají si.

Tak co jsme to právě viděly? „Wandervogel“ od Jana Mocka (autora konceptu, scénografie a režiséra) je představení o Heinzi Ruthovi, významném ideologovi sudetského němectví na motivy akademické knihy „Čertova zeď: Život a smrt Heinze Ruthy“ od britského historika Marka Cornwalla. Rutha, populární v meziválečném období, dneska už skoro zapomenutý, v roce 1937 spáchal sebevraždu. Mocek se dotýká jeho životopisu, kterým ale vypráví víc než jen jednotlivý příběh reichenberského politického funkcionáře. Na jevišti učinkují čtyři herci – hrají Tomáš Janypka, Matěj Šumbera, Arsenij Mikhaylov a Václav Němec – v rolích členů Wandervoglu. Wandervogel bylo sdružení mládeže a průkopníků německého skautingu, propagující rozvoj vlastenectví prostřednictvím toulek lesem a pohořím. Hnutí se odvolávalo na romantický odpor proti tomu, co s sebou přinesla modernita, mezi jiným ničení přírody a buržoazní morálce. Kromě toho máme ještě jednu postavu hranou Philippem Schenkerem. Je napůl učitelem tělocviku a napůl lektorem, který nám příběh vypráví a objasňuje, co vše vidíme, a zároveň samotným Ruthou. Svůj díl ke hraní máme i my jako publikum: nejen proto, že nám Schenker dává kolovat fotky, na kterých máme vidět Ruthu (vidíme-li, je jiná otázka) а krajinu, ve které Rutha vyrůstal. V té době Ruthu neustále sledovala československá policie a několikrát se zmiňuje, že je rovněž někde mezi námi, někde sedí. Tím pádem publikum také účinkuje, i když nám ty zmínky připadají směšné. Čím víc se ale k tomu vracím, tím víc si říkám: „čemu jsme se to smáli?”.

I když se akademický předobraz hry jmenuje „Čertova zeď”, čerta na jevišti doslova nevidíme. Název knihy vychází z toho, že Rutha, narozený nedaleko Osečné, vyrůstal v blízkosti čedičové stěny, titulní „čertovy zdi“. Kolují o ní různé legendy. Prý šlo o výsledek prohrané sázky, podle níž měl čert postavit zeď táhnoucí se od Ještědu až po Bezděz. Prý, že měla oddělit pohádané sousedy, Čechy a Němce. A to na žádost jednoho z nich, který se rozhodl, že spolu nikdy nevyjdou. Tak už raději ta kamenná zeď. U všech příběhů je patrné, že někdo někoho oklamal, někdo někoho podvedl – čert sedláka nebo sedlák čerta. Čertova zeď je plodem lži, falešného představení světa, který je ve skutečnosti mnohem komplikovanější. 

Tomáš Janypka, Philipp Schenker, Matěj Šumbera, Arseniy Mikhaylov, Václav Němec ve „Wandervoglu”. Fot. Adéla Vosičková. Oficiální stranky divadla Alfred ve dvoře

Ale v Mockově představení čert není. Není ani opravdový les, kterým Wandervoglové táhnou. Čtyři kluci bloudí lesem, který není. Ubohé stromečky se dají postavit a přesunout v rámci cvičení, jsou jako větve nebo ozdoby, můžete se snažit za ně schovat, můžete se vydávat za někoho, kým nejste, za někoho, za koho se stydíte, za někoho, kým toužíte být. Protože Rutha v Mockově podání má jeden základní problém. Československá policie ho sleduje na každém kroku (a my, postavení do jejich role, sledujeme jeho monology, ve kterých „své“ kluky učí život, který je jinde). Jeho národnostní skupina žije ve státě, s kterým se neztotožňuje. Ruthu ale pronásledují především válečné vzpomínky. Právě za války si uvědomil – jak nám nejednou přečte ten učitel tělesné výchovy, lektor a trochu i Rutha samotný – že v zákopech první světové toužil položit hlavu na rameno přítele ne z čiré touhy po lidském doteku. Ruthu fascinovala blízkost s muži. A zároveň se ji bál. Při pozorném sledování není Ruthův problém v tom, že se chlapci nesoustředí na cvičení. Rutha se tváří, že je pro něj důležité sudetoněmectví žáků, ale v podstatě jde o to, že mu vedení mládežnické skupiny dovoluje chlapce zneužívat. 

Rutha spáchal sebevraždu 4. listopadu 1937 ve vězení, necelý rok před Mnichovem, obviněn z „kazení mládeže“ a homosexuality. I když se za první republiky vedly diskuze o odtrestnění, homosexualita se podle zákona zděděného po Rakousku-Uhersku, trestala. Ruthův biogram na Wikipedii doprovází fotka z „Reichenberger Tagesbote“. Rutha má malý knírek a zuřivý výraz v očích, sevřené rty a dívá se někam do strany. Fotka z vězení? Uříznutý fragment něčeho většího? Skoro vidím spěchající žurnalisty, jak mezi sebou křičí něco jako: „Rychle, rychle, hned potřebujeme fotku, Rutha se ve vězení zabil”. Postava hraná Schenkerem se čím dál tím víc ztotožňuje s Ruthou. Švýcarský herec komentuje dění v odzbrojující německé češtině. Trochu Ruthu brání, trochu ho lituje, trochu se ho bojí. Oblečený do tepláků, po celou dobu představení se nesvlékne – na rozdíl od ostatních čtyř, kteří stráví skoro celé představení nazí, a to i při čtení Platónova Faidra. Nevím moc, jak vypadají české překlady řecké klasiky. V polštině, kterou Władysław Witwicki poskytl Platónovi na začátku 20. století, se veškerá erotika skrývá pod zakulacenými výrazy o „celku“ a „plnosti“, které dnešnímu čtenáři nic nevysvětlují. V představení je jasné, že Ruthovi, který si s nahými chalpci čte Faidra, jde jen o jednu interpretaci.

Překlad Platonova Faidra do čestiny z roku 1828, vytištěný švabachem. Digitální knihovna Národního muzea.

Ptám se holek: „Nezdá se vám, že Schenkerova postava svou češtinou připomíná Čecha z Jungmannova Dvojího rozmlouvání o jazyce českém”? Smějí se. Pochopitelně jen polská bohemistka mohla přijít na nápad číst nějakou zaprášenou knihu. To je taky dialog, i když méně známý než ten Platónův. Jungmann svou kritiku jazykových zvyků počátku století, uveřejněnou v „Hlasateli českém”, oblékl do formy rozhovoru mezi Čechem z minulosti, který mluví česky perfektně, poněmčeným Čechem ze záčatku 19. století, a s Němcem, který paradoxně umí krásně česky. Jeho čeština je však němčinou, je to jen hra. Po celou dobu představení pro mě Rutha zní stejně jako ten německý Čech. Jestli takhle zněla česko-německá minulost v ulicích měst a obcí, kde se nejprve Češi učili česky a po roce 1918 i Němci?

Později, když sedíme jako ostatní v kavárně, přemýšlíme, bylo-li na představení něco nehorazného či pobouřujícího – Ruthovo obžalování z homosexuality asi ne. Soustředí se Mocek především na sexualitu svých postav? Ztrácí se v tom Rutha-ideolog, Rutha-Henleinova pravá ruka, Rutha-sudetoněmecký fanatik? „Víš co”, říká tehdy Karin, „asi nás má pobouřit tahle věta, že Hitler byl velký státník”. „A že ty kluky zneužil”, dodává Sally, která vyučuje na liberecké univerzitě a na představení se přijela podívat právě z Liberce. Liberecké zastoupení je tedy početné a na zmínky o svém městě reaguje poměrně živě. Svém a ne-svém, protože jde o Liberec-Reichenberg, s tou dvojí identitou, kterou je těžké zakrýt, ačkoli československá policie sedí diskrétně někde vzadu. Nebo tam možná sedíme my, dnes těžko říct.

„Hitler byl velký státník“. To se říká ve scéně, ve které se v divadle objeví druhé divadlo: Rutha učí kluky, jak mají veřejně promlouvat. Starší herec vypráví těm mladším. Jako postavy mají přenést řeč o sudetoněmecké otázce. „Musíte to říct s citem”, říká svým studentům Rutha, s citem, aby to prošlo, zapadlo lidem do duší. Herci se snaží, používají své herecké schopnosti, ale nějak jim to tolik nevychází. „S citem a po svém”, doporučují si vzájemně, přesvědčují ostatní –  mimo to taky nás, na hledišti a s důmyslnou československou policií vzadu, nebo to jsme dokonce i my sami – že to Hitler nakonec myslel dobře. Z tohoto rozměkčování fašismu mi běhá mráz po zádech. Na jevišti visí nakřivo plátno s gotickým nápisem „Burschen heraus”. To jsou slova studentské písně, nejde však především o píseň, spíš o ten švabach, aby bylo zřejmé, na co se díváme. Fašismus je v tom ale jakýsi nevydařený. Tomu se ještě můžeme smát. Mám dojem, že čím dál, tím víc se díváme na děj, který se stal náhodně: prostě, v té době a na tom místě se to stalo, protože se stát mohlo. Stejně dobře ale se to mohlo stát někde jinde. Velký státník mohl být stejně dobře někdo jiný. A stále může. Rachitické stromy plátno nezakrývají.

Karolina Ćwiek-Rogalska


Jan Mocek, „Wandervogel“

Divadlo Alfred ve dvoře, Praha

Koncept, scénografie a režie Jan Mocek

hrají Tomáš Janypka, Philipp Schenker, Matěj Šumbera, Arseniy Mikhaylov, Václav Němec

hudba Matouš Hekela

zvuk, světlo Ondřej Růžička

dramaturgická spolupráce Sodja Lotker

pohybová spolupráce Jaro Viňarský

poděkování Mark Cornwall, Jan Hofman, Lucia Škandíková

Premiéra 28. listopadu 2024

Představení  jsem viděla 29. listopadu 2024.