[ENG, Czech version below] Is there anything more different than Arizona and the Sudetenland? In this post, Karina Hoření shows the uncanny similarities between these two regions. She takes as a starting premise the term borderlands, which is used to refer to both places, and shows that their similarities are not only linguistic. She uses the concept of settler colonialism and shows that both places functioned within its logic (displacement of inhabitants, the idea of the „Wild West“, utopia, control, renaming, and forgetting).
Když jsem jela do Arizony, myslela jsem si, že budu odtržená od pohraničí a všech duchů, kteří (mne) straší v severních Čechách. Nemůže být přeci nic tak odlišného od žulových Jizerských hor a starých hřbitovů než sonorská poušt s kaktusy a chřestýši.
Po pár měsících v Tucsonu, městě na jihozápadě Spojených států, sto kilometrů od mexické hranice, jsem často zažívala déja vu. I když kulisy byly odlišné, města duchů, osadnické hřbitovy a staré nápisy mi něčím střední Evropu připomínaly. Při snaze pochopit, v čem ta podobnost může vězet, jsem začala jinak promýšlet jedinečnost odsunu a jeho důsledků ve střední Evropě.
První podobnost je povrchní- v Arizoně se ve veřejném prostoru pořád objevují slova borders a frontiers (hranice) nebo Borderlands (pohraničí), stejné pojmy jako používáme pro severní Čechy. Tuscon leží u hranice s Mexikem, jehož součástí byl do poloviny 19. století. Severní část Arizony nejdříve Spojené státy získaly po Mexicko- Americké válce a jižní o pár let později koupí. V oblasti žije a staré i nové hranice překračuje velká hispánská komunita a její tradice a estetika ovlivňují charakter regionu. Hranice, které byly i jsou nestálé a průchozí jsou proto symbolicky utvrzovány. Nad pouští se vznáší vzducholoď, které hledá letadla pašující drogy z Mexika a zároveň také zpřítomňuje politickou a vojenskou sílu USA. Pohraničí/Borderlands ale neznamená jen, že nějaké místo je na hranici dvou států, je to i soubor představ, které si s hranicemi pojíme. Pod pojmem pohraničí si obvykle nepředstavíme všechny regiony u hranic, ale především bývalé Sudety. Stejně tak pod pojmem Borderlands si lidé v Americe vybaví jižní hranici s Mexikem, a ne severní s Kanadou.
V obou místech je nejsilnější představa o pohraničí jako místě, kde neplatí pravidla. “divoký západ” je termín, který se nejprve používal pro jihozápadní hranici USA, protože státní moc se tady prosadila až na začátku 20. století. Pojem “divoký západ” byl po druhé světové válce přejatý i pro československé pohraničí a polská ”znovuzískaná” území, aby se zdůraznila zdánlivá bezprávnost i představa, že jsou to místa neomezených možností, kde každý jedná na vlastní pěst, kde vládne spíš násilí než právo, kde ale schopní také mohou zbohatnout.
Divokost pohraničí přetrvává, aspoň v popkulturní představě, dodnes. Na jihozápadě USA – v Novém Mexiku a Arizoně – se odehrává seriál Perníkový táta (Breaking Bad, AMC 2008-2013), ve kterém sledujeme středoskolského učitele chemie, který se dá na dráhu výroby metamfetaminu a tak se zaplete do drogového podsvětí. Atmosféra seriálu s varnami ve starých průmyslových objektech není daleko od toho, jak česká média ukazují nelegální výrobu pervitinu v západních Čechách. Arizona i severozápadní Čechy byly a jsou vnímány jako místa, kam nedosáhne centrální moc a jsou stále “divoká”.
Ve svém výzkumu ale zdůrazňuji i druhou stranu představy o “pohraničí” jako místě, které je třeba zkrotit a zavést řád. Místě, které je prázdné a čeká na to, že bude naplněno- novými lidmi i novými myšlenkami. Právě zde se mají uskutečnit radikální představy o nové společnosti. České pohraničí se po válce mělo stát “laboratoří socialismu”. Nová populace bez zátěže sociálních a náboženských pout minulosti měla uskutečnost utopii beztřídní, radikálně demokratické a socialistické společnosti. Arizona se stala jedním ze států USA až v roce 1912, jako poslední před Havají. Předtím byla pouze teritoriem bez vlastní vlády, právě kvůli pověsti “divokého západu” jako místa, které musí být řízeno z centra. Měla být místem, které je ideální pro americký sen o získané zemi, která rozkvete tvrdou prací evropských osadníků. Není náhoda, že samotný termín osadník/settler jako někdo, kdo přichází do nového neznámého místa, se používá v obou kontextech. Sonorská poušť je dodnes místo komun a utopických projektů – nejen protože je tu levná půda, ale protože v prázdné krajině, zdánlivě nezatížené žádnou kulturou, je možné začít něco nového. Příkladem je třeba Arcosanti- komunita, která v sedmdesátých letech 20. století postavila severně od Phoenixu město, které je vybudované pro mezilidské vztahy a nikoliv pro auta (pro západ USA radikální představa). Stejně tak začít ekologické hospodářství nebo jogový retreat je v Česku spojené s koupí rozpadlého statku v Sudetech.
V obou místech, Arizoně i severních Čechách, ale důraz na novost a panenskost země, kam přicházeli osadníci, znamenal také zapomínání na lidi a kultury, kteří v těchto místech, zdánlivě opuštěných, žili dříve. V poušti jihozápadu USA se dalo lépe předstírat, že tato země byla pustá, původní obyvatelé – národy Tohono Oodham, Apačové, Yaquiové a další – měli odlišný životní styl od evropských osadníků. Oproti tomu v Československu přišli osadníci do míst, která byla podobná tomu, co znali z domova a přišli právě proto, aby získali a používali věci které zbyly po odsunutých československých Němcích. Nakonec i v Arizoně museli osadníci převzít zemědělské nebo stavební tradice původních obyvatel, aby přežili v pro ně novém pouštním prostředí. V obou kontextech byla ale vytvářena představa, že země, do které osadníci přišli, byla prázdná. Příkladem je české vyprávění o osidlování, plné obrazů opuštěných statků, kde zoufale bučí krávy. Zdůrazňuje se tak představa, že země přímo prosily, aby se o ně někdo postaral a zapomíná se tak na to, jak často čeští osadníci žili po příchodu s německými starousedlíky spolu i proč ti druzí museli odejít. Stejná je také snaha o zapomenutí těch, kteří krajinu obývali předtím zřejmá například v důrazu na přejmenovávání míst.
Proto je ale v obou pohraničích podobné i to, jak se skrze materialitu původní kultura neustále připomíná a připomíná tím také násilí, které stojí za “zmizením” původních obyvatel. Německé nápisy “straší” české pohraničí, protože připomínají, jak nový a možná křehký je nátěr češství ve vesnicích, které se jemnují Višňová nebo Řasnice, ale dávno (nebo nedávno?) se jmenovaly Weigsdorf a Rückersdorf.
V zaniklém hornickém městě Millville v Arizoně byly skalní kresby kultury Hohokam přímo v ulicích. Nevíme, co si o nich osadníci mysleli, ale nemohli je určitě přehlédnout.
Oba regiony ale zároveň procházejí procesem nového připomínání zapomenutého dědictví, které je součástí širšího trendu vyrovnání se s minulostí, ať už jde o kolonialismus devatenáctého století nebo etnické čistky v polovině století dvacátého. Nápisy v jazycích domorodých obyvatel, které jsou všude na Arizonské Univerzitě tak jsou svojí myšlenkou propojená třeba s nápisem “Zum Tiergarten”, který byl znovu instalován při vstupu do liberecké zoo. I kyž jsou v obou místech diametrální rozdíly mezi tím kde dnes žijí “původní” obyvatelé, jakou organizační, politickou nebo ekonomickou sílu mají, a zda a jak požadují i majetkové reparace, v obou případech je použití původního jazyka hlavně symbolické. V Arizoně je nepravděpodobné, že by někdo neuměl anglicky a potřeboval nápis v jazyce Ak-čin k orientaci. V Liberci brána s nápisem “Zum Tiergarten” už vůbec do zoo nevede.
Co pro mne na fyzické úrovni spojuje obě pohraničí nejvice, jsou materiální důsledky velkých koloniálních projektů, které je formovaly v 19. a 20.století – především v momentech a místech, kde tyt projekty selhahy. Arizona je plná “ghost towns”, tedy měst duchů. Obvykle jsou to hornická městečka, která vyrostla rychle ze zlaté, stříbrné nebo měděné horečky a stejně rychle zanikla, když se vyčerpaly nerostné zásoby nebo došla voda. Američtí osadníci i přes tvrdou práci ne všude dokázali vytvořit kvetoucí krajinu nebo najít bohatství, někde zůstala poušť v ní zbytky nejen po apačských osadách ale i po bělošských farmách a dolech. Stejně tak zaniklé vesnice, kterých je plné české pohraničí ukazují, že se nenaplnil všude sen o Češích, kteří rozvinou tuto krajinu v socialistický ideál, a vylidněné vesnice nebo jen domy byly zdemolovány.
Možná, že moje vidění, které nachází podobnosti s českým pohraničím i nějakých osm tisíc kilometrů daleko je jen výsledkem posedlosti. I když odjedu daleko, nedokážu na kraj žulových skal přestat myslet a podobnosti bych našla třeba i na Měsíci. Možná ale, když člověk odjede daleko, lépe vidí strukturální porobnosti a odpoutá se od lokálního kontextu. Odsun českých Němců a jeho důsledky obvykle vysvětlujeme v kontextu česko(-)německého konfliktu a jeho vyvrcholení za druhé světové války. Zapomínání na německé dědictví pak spojujeme především s komunistickými politikami paměti. Nabízí se ale vysvětlit odsun jako jeden z projevů osadnického kolonialismu/settler colonialism. Osadnický kolonialismus je přesvědčení jedné skupiny lidí, že má právo na zemi někoho jiného, že je možné ji vybojovat nebo koupit. Osadníci věří, že jsou předurčeni určité místo zvelebit a proto také jiné obyvatele vyhnat. Jako určující princip moderní evropské kultury byl definován při reconquistě, sjednocení Španělska v 15. století, se kterým ale bylo spojené vyhnání a masakry muslimů a Židů. Španělé pak tyto politiky použili při dobývání Jižní Ameriky, stejně jako evropští kolonisté v Severní Americe, Austrálii nebo Palestině, ale i nacisté při Holocaustu i vyhlazovací válce na východní frontě. Odsun českých Němců byl sice důsledkem druhé světové války, ale představa, že křivdy a násilí je možné vyřešit tím, že druhou skupinu “odsuneme” je v evropské kultuře pevně zakořeněná. Osadnický kolonialismus je kombinace politické síly, která umožňuje vyhnat původní obyvatele a symbolických nástrojů jako přejmenování a zapomínání předchozí kultury.
Pokus o přisvojení nebo přepsání krajiny ale nikdy není dokonalý. A tím vznikají v pohraničích znepokojivě podobné krajiny duchů.
Karina Hoření
