[ENG, Czech version below] In May, two of our team members (Karina and Michal) took part in the 2026 March of Reconciliation, an annual event commemorating the postwar expulsion of ethnic Germans from Brno. Karina Hoření is sharing her ethnographic glimpses from the route. This year’s march became particularly controversial because it coincided with the the first meeting of the Sudeten German Association held in the Czech Republic, prompting protests and heated public debate.

Karina uses observations from the event to illustrate two competing interpretations of the history of the forced displacement of the German minority. While supporters of the march emphasize reconciliation and remembrance of the injustices suffered by expelled Germans, critics argue that such narratives often overlook the broader context of Nazi occupation and the active role of many Sudeten Germans in the destruction of Czechoslovakia.

The article concludes with observations from the association’s meeting and argues that, despite the seemingly depoliticized nature of the German past, the memory of the expulsion remains politically and emotionally charged. Symbols and traditions associated with German heritage, such as Lederhosen – short leather trousers can still evoke historical tensions and can be activated in contemporary cultural and political conflicts.

„Všichní víme, co se tu stalo za války a co tomu předcházelo“, začíná jeden z prvních projevů před letošní Poutí smíření. Stojíme na poli u Pohořelic, mezi silnicí a výrobní halou a květnové sobotní dopoledne už dává vědět, že bude horký den. Kus pole s několika kříži je oddělen od okolní krajiny nízkým živým plotem, který bude hrát v mém vyprávění důležitou roli. Uvnitř, v prostoru s kříži, je už několik set lidí. Jsou to  účastníci letošní Pouti smíření – pěšího pochodu, který jde opačným směrem než v květnu roku 1945 putoval průvod násilně vysídlených československých Němců z Brna. Smrt více než tisícovky z nich na tomto místě dnes připomínají kříže a památník. Pouť smíření má tradici již skoro dvě desítky let a pokud někdy vzbudila nějaký odpor, tak spíše místního významu. Letos je ale všechno jinak, protože kromě Pouti smíření je součástí letošního festivalu Meeting Brno také sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení. V českých médiích se často používá  termín „Landsmannschaft“, německý název, pro mnoho lidí nesrozumitelný, pomáhá představě, že organizace je něco cizího. Na sjezdu se od roku1950 schází lidé násilně vysídlení z Československa a letos se poprvé koná v České republice.  Právě proto sjezd vzbudil odpor určité části veřejnosti. Její zástupci protestují na druhé straně nízkého křoví, které ohraničuje pietní místo. Je jich řádově méně, tak do padesáti osob, ale jsou hlasitější a viditelnější než účastníci pochodu – skoro všichni mají nějaký transparent, hodně z nich také drží české vlajky. Můj kolega Michal (letošní ročník kvůli kontroverzi přilákal také rekordní množství výzkumnictva) už se s některými zná, byli na včerejších protestech v centru Brna. Večer už budu mít i já pocit, že se s nimi znám – v průběhu pouti stáli na různých místech na trase, aby vyjádřili svůj odlišný názor na pochod, problematiku nuceného vysídlení německé menšiny z Československa, ale také na mezinárodní i vnitrostátní politickou situaci.

Z celého dne je to ale úvodní ceremoniál, kdy jsou odlišné pohledy na celou událost nejlépe konfrontovány a příležitost k tomu dává právě živý plot: dostatečně jednoznačně odděluje oba tábory, ale zároveň se přes něj dá diskutovat. Po zbytek pochodu už k sobě nebudou obě skupiny tak blízko. Popíšu detailně jeden rozhovor přes křoví, který se odehrál toho sobotního rána. Podle mne nejlépe ilustruje, že určitě ne všichni, kdo toho dne na poli u Pohořelic stáli, by se shodli na tom „co se tu stalo za války a co tomu předcházelo“. Názory si přes plot vyměnoval na straně zastánců pochodu asi třicetiletý muž ve sportovním.  Protože se představil jako učitel dějepisu na základní škole, budu ho označovat jako „učitel“. Na druhé straně stál starší muž, který hodně mluvil o své účasti na připomínkách německých antifašistů, budu mu tedy říkat „aktivista“. Učitel reprodukoval český liberální narativ, jak se ustálil v posledních dvaceti letech, postavený na představě smíření: co se stalo českým Němcům byla chyba, kterou nemůžeme odčinit, ale českou vinu připomínáme podobnými akcemi a účastí na nich. Pochod jako připomínka. Na druhé straně aktivistovi nevadil samotný pochod, ale to, že byl spojen s krajanským sdružením, které se podle něj nikdy dostatečně nevyrovnalo s nacistickými zločiny. Na podporu tohoto tvrzení jmenoval jak různé okolnosti z doby založení sdružení, tak informace, které se nacházejí i na současných webových stránkách. Události, na které podle něj pochod zapomíná, připomínaly různé transparenty na jeho straně plotu – velká podpora československých Němců zabrání Sudet a politiky hitlerovského Německa, utrpení Čechů a dalších národů za druhé světové války, koncentrační tábory a nucené práce v okupované Evropě. Tenhle příběh začíná už v roce 1938 a odsun je jen možná ne spravedlivým, ale pochopitelným vyústěním nacistické politiky. Pochod v tomto pohledu naopak umožňuje zapomnění na nacistické zločiny. 

Debata přes živý plot, foto: Michal Korhel

Tato výměna názorů jen zpřítomnila některé obecné rysy obou vyprávění o minulosti, které v českém veřejném prostoru existují už dlouho, jen se mění jejich dominance. Podle mě je nejdůležitějším rozdílem, kde mají obě vyprávění začátek. Český liberální narativ, který se prosazuje postupně od roku 1989, částečně přebírá vyprávění vyhnaných a jejich organizací, kdy začátkem je až rok 1945 a soustředí se tudíž jen na akt vyhnání. Byl to paradoxně jen Bernd Posselt, mluvčí krajanského sdružení, který ve své řeči detailně připomínal důsledky německé okupace Evropy. Další řečníci toto období velmi obecně přešli odkazem na to, že „všichni víme, co se stalo“. Moje pozorování a popis celé, situace, nejen na poli ale ukazuje, že právě na tom, co se stalo a jak je to důležité, se různé názorové skupiny nemůžou shodnout. 

Příkladem, který ilustruje, jak historický kontext postupně mizí z tohoto vyprávění o obecných hodnotách smíření, je plakát k podpoře sjezdu krajanského sdružení, který koloval po sociální sítích. Nevím, kdo je jeho autorem a vlastně si nejsem jistá, zda nebyl původně myšlen ironicky, široce ho ale sdíleli podporovatelé sjezdu. Pár v německých krojích – ona v dirndlu, on v krátkých kožených kalhotách a klouboučkem s ptačím perem se dívá na brněnský Petrov a k tomu výjevu je přidán nápis: “V Brně jste vítání, drazí krajané”. Co je pro mě na plakátu znepokojující ale je, že je vyveden ve stylu a barvách plakátů třicátých let, použitím toho nejsterotypnějšího obrazu němectví prostě vypadá jako předválečný propagandistický plakát. Že cílovému publiku (zřejmě) estetika plakátu nevadí je ale v souladu s mým dlouhodobým etnografickým výzkumem v českém pohraničí: dříve nenáviděné symboly němectví, jak gotické písmo, památníky první světové války, Lederhosen jsou dnes citlivě opravovány a oslavovány jako součást českého kulturního dedictví. Tato oslava stojí ale často na estetizací a depolitizaci minulosti, která je možná právě tím, že se z ní vytrácí téma konfliktu.

Plakát k podpoře krajanského sjezdu, zdroj: Facebook.com

V posledních letech mi mezi všemi opravenými německými památníky a vyhlídkami připadalo, že téma nuceného vysídlení už ztratilo svůj konfliktní potenciál. Odpor vůči letošnímu krajanskému sjezdu ukázal, jak je pořád možné tento potenciál mobilizovat a využít. Debata učitele s aktivistou byla vyjímečná tím, jak promyšlené byly argumenty na obou stranách. Do debaty ale vstupovali lidé z obou stran, jejichž daleko méně artikulovaná, ale více emocionální argumentace připomněla, jak se otázka nuceného vysídlení Němců z Brna proplétá s mnoha dalšími politickými i jinými tématy. „Pojďme se bavit o největším revanšistovi, který sedí na Hradě“ – řekl mi jeden z odpůrců pochodu, když už ho nebavily moje otázky, zda je potřeba porovnávat počty válečných i poválečných obětí na straně Čechů a Němců. Ukázal mi tak, že alespoň on nepřišel primárně kvůli historickým faktům, ale aby dal najevo svoje velmi aktuální politické postoje. „No jo, už vytáhli vlajku“ ozvalo se znechuceně z tábora odpůrců, když viděli dva účastníky pochodu s vlajkou Ukrajiny. Kromě ukrajinské jsem na pochodu potkala ještě vlajku sudetoněmeckou, nejvíc  bylo vlajek Evropské Unie, ale zahlédla jsem také vlajku palestinskou a na konci pochodu se přidala i jedna izraelská. Mnohost této symboliky ukazuje, jak je vyprávění o smíření zároveň velmi eticky vyhraněné, ale dostatečně flexibilní, aby pojalo různé politické agendy. Účast na pochodu je také vyjádřením určitých postojů spíš než jen připomínkou velmi konkrétní historické události. Nechci ale opakovat představy o odpůrcích pochodu jako o těch, kteří se ještě nedokázali vyrovnat s minulostí jako lidé  nosící evropské vlajky. „Ubožáci“ – poznamenal o odpůrcích ke svému známému jeden český liberální politik, bývalý ministr činný také na poli česko-německých vztahů. Připomněl mi, jak hluboké mentální příkopy byly vyhloubeny na obou stranách nízkého plůtku.

Vlajky na trase Pouti smíření, foto: Michal Korhel

Tuto poznámku jsem zaslechla, když už se účastníci pochodu pomalu vydávali na cestu – pak nás čekalo celý den šlapání po nekonečných asfaltových silnicích mezi poli jižní Moravy. Krajina kolem nabývala postupně příměstského charakteru až jsme skončili na neprůchodné mimoúrovňové křižovatce, odkud nás směrem k brněnskému centru musely přivézt autobusy.

Pochod dorazil do Brna, foto: Michal Korhel

Ačkoliv se v  průběhu cesty stalo také mnoho zajímavého, teď chci se ještě zastavit na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, kvůli kterému byl letošní ročník pochodu tolik kontroverzní. Když jsem až večer dorazila zpocená do Brna, rozhodla jsem se zajet ještě na výstaviště, kde celý víkend sjezd probíhal. Zřejmě kvůli obavám z bezpečnosti byl sjezd umístěn až do nejvzdálenějšího kouta brněnského výstaviště a u vchodu do areálu nebyl žádný uvítací nápis. Několik bezpečnostních kontrol, kterými jsem prošla, bylo v kontrastu s ospalou atmosférou sjezdu. Přišla jsem tak trochu v hluchý moment, denní program už skončil a většina stánků byla opuštěná. Stánky převážně reprezentovaly regionální skupiny krajanů, tedy vysídlenců, kteří pocházeli ze stejného místa v Československu a v západním Německu udržovali vzpomínku třeba na německé Chebsko, Hřebečsko či Jablonec. Večerní program teprve začínal a u dlouhých stolů v hlavním sále zatím seděly jen malé skupinky krojovaných, podle věku už jen potomků, vysídlenců. Kroje byly v něčem nejviditelnější připomínkou bohaté německé kultury českých zemích – ve stáncích regionálních organizací už toho není tolik co představovat, kromě starých letáků, ale barevné kroje z Vyškovska a pásky z Chebska pořád přitahují pozornost. 

Kroje na stánku organizace vyhnaných z Chebska, foto: Karina Hoření

Stánky původně malých a venkovských regionů jsou tak mnohem víc vidět, než třeba ten liberecký, který by přitom měl reprezentovat větší, pestřejší a bohatší skupinu sudetských Němců. Jako by se čeští Němci stávali spíš národopisnou zajímavostí. Zároveň ale letošní kontroverze kolem sněmu, ukázala, že kožené kalhoty nejsou pořád ještě depolitizovanou estetickou proprietou. Na plakátu sice symbolizují  obohacující multikulturní soužití a tradice českých Němců, ale tragické významy, které v českém prostoru měly kožené kalhoty od třicátých letech, nezmizely. Kožené kalhoty jako symbol německého nacionalismu a tragédií druhé světové války mohou být aktivovány a politicky využívány a poslech dechovky v kožených kalhotách na brněnském výstavišti tak na část veřejnosti pořád působí ohrožujícím dojmem. 

Karina Hoření