Do you feel fully connected to your place of birth or the place where you currently live? What steals away your sense of identity? These were among the key questions discussed during the debate “Świnoujście, Szczecin, Wałcz – The Identity of a Place” held at Radio Szczecin on February 20, 2025.
Participants, including our PI, Karolina Ćwiek-Rogalska, discussed the process of acquiring identity as a collective and personal experience, with a focus on when, and if, today’s residents of post-displacement localities in Pomerania truly felt like they belonged there.
Marek Łuczak, a police commissioner and president of the Pomeranian Historical Society, argued that identity is defined by what we build through our actions. For him, being a city dweller is about contributing to the city’s growth, rather than mere symbols. Katarzyna Rembacka, a historian and educator, observed that the region suffers from a lack of local historical narratives. Kinga Rabińska, a cultural animator, highlighted that identity, by definition, should be constant, but in Szczecin, for example, it is ever-changing, influenced by both global conditions and the city’s dynamic history. Karolina Ćwiek-Rogalska described identity as a story, noting that Pomerania’s residents have difficulty narrating it. According to her, the process of identity formation faces several obstacles, particularly with the question of place and time. Is 1989 a turning point in the region’s identity? Or perhaps 2004, when Poland joined the European Union? Marek Stelar, a crime novelist, emphasized that identity is shaped through personal experiences and noted that the process of the city’s identity formation is ongoing. Martin Hanf, a German historian and podcaster, compared how people in Poland and Germany were (or were not) discussing topics related to World War II, which was crucial for the development of regional identities in Pomerania.
If you’re interested in learning more, you can listen to the entire conversation on YouTube channel of Radio Szczecin.
Marek Stelar, Marek Łuczak, Karolina Ćwiek-Rogalska, Kinga Rabińska, Katarzyna Rembacka, Martin Hanf photo: Robert Stachnik, source: Radio Szczecin
In an interview with Gazeta.pl, Karolina Ćwiek-Rogalska and Lidia Raś discuss issues related to the displacement of German and German-speaking populations from Czechoslovakia after World War II. They cover the so-called “wild expulsions” that occurred before the Potsdam Agreement, as well as the later, more organized phases of forced displacement. Our PI attempts to explain the reasons for these displacements, highlighting how public opinion became increasingly radicalized and how social and political attitudes evolved, especially in the context of the communist takeover in Czechoslovakia in 1948.Karolina also discusses the historical context of Czech-German relations, dating back to the 19th century when there was a significant German presence in the Czech lands. She briefly mentions the similarities between the forced displacements in Poland and Czechoslovakia, which are also studied in our project. She points out that the Polish and Czechoslovak governments exchanged experiences at official platforms regarding the organization of both the expulsions and the resettlements.
For young researchers, promoting their work and building a personal brand is essential for establishing themselves in the scientific community. Our manager, Angelika Zanki, recently addressed first-year doctoral students at the Anthropos Doctoral School (Polish Academy of Sciences), providing guidance on how to effectively promote their activities. The internet has become the primary platform for such endeavors, offering a wide range of opportunities for visibility and networking. Emphasizing the importance of presenting research findings, our manager also shared insights on what not to do when promoting oneself professionally. In this discussion, the Spectral Recycling grant was highlighted as a key example of successful promotion within the scientific community.
Many thanks to the meeting participants for their activity and presenting great ideas for promoting their activities.
Anthropos Doctoral School in Warsaw, picture: Angelika Zanki
view from the Anthropos Doctoral School, Old Town in Warsaw, picture: Angelika Zanki
Thanks to the Department of East European History’s kind invitation our researcher, Michal Korhel, presented the results of his research within the Munich colloquium of East European History. Based on the example of two cemeteries – one in a Polish and one in a Slovak town – he showed the similarities as well as the differences in dealing with their German past. The following discussion moved from the cemeteries to other German ghosts haunting the East Central Europe. In this way Michal could present the whole variety of his findings from his fieldwork in Poland and Slovakia.
Sudeten German Museum, photo: Michal Korhel/Anna Kolářová
While in Munich, Michal also visited the Sudeten German Museum and took a guided tour through its permanent exhibition about the cultural history of Germans in Bohemian lands. Except for his general interest in the objects presented in the exhibition and their stories, Michal was particularly curious about the depiction of the forced displacement of the Sudeten Germans. Moreover, as one of the first ones, Michal had the opportunity to take part in the newly introduced format on memory and homeland in the aftermath of the guided tour, where the visitors were given the space to share their stories.
exhibits from the permanent exhibition in Sudeten German Museum; photo: Michal Korhel/Anna Kolářová
Loss and Expulsion part of the permanent exhibition in Sudeten German Museum, photo: Michal Korhel/Anna Kolářová
Our team meets regularly every two weeks to discuss our fieldwork, scholarly texts, or literature. Sometimes, we watch a film together to analyze how the representation of expulsion and resettlement is depicted in Czech, Slovak, or Polish cinema and what conclusions we can derive from it for our work as cultural studies scholars.
This time, we met to discuss Adelheid, a 1969 film made by one of the Czech cinema classics, František Vláčil, based on the 1967 novel by Vladimír Körner. During our discussion, we focused primarily on how materiality was presented and to what extent it followed the stereotypical view of the Borderlands as a land in decay. We also tackled issues such as the differences between the book and the adaptation, Czechs as heroes, and how the presence of Germans was portrayed.
Once again, film proved to be an inspiring basis for discussion, which may be useful for anthropological research and broaden our horizons.
“Wandervogel” is a thought-provoking theater play directed by Jan Mocek, currently being staged at the Alfred ve dvoře theater in Prague. Five actors, one stage, and one almost forgotten story of Heinz Rutha, a Czech German and nationalist leader from Northern Bohemia who committed suicide after being accused of homosexuality. This post is not a classic theatrical review. Instead, Karolina wonders what we can learn from the play about the complexities of nationalism, identity, and the impact of suppressed desires, shedding light on a lesser-known aspect of history.
Link to the blog post by Karolina Ćwiek-Rogalska you can find here.
[ENG, Czech version below] The essay discusses the theater play “Wandervogel,” directed by Jan Mocek at the Alfred ve dvoře theater in Prague.
Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten, kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba. (…) Švab nebo Šech! tnes to jetno. Ale ja Šech je a (…) k Šechy mi anweisovat.
Josef Jungmann, Dvojí rozmlouvání o jazyce českém,1806
A když takto (…) milenec se chová a k němu v gymnasiích a jiných místech těsně se staví (…) tu již tok onoho proudu, který Zeus nazval touhou, když Ganimeda miloval, přívalem k milenci stéká.
Platón, Faidros, přeložil G[ustav] Olivet, 1911
Zatímco se nesměle rozsvěcují světla, ještě chvíli sedíme s Karin na svých místech a povídáme si o tom, co jsme právě viděly. Sedadla nejsou pohodlná. Trochu odkazují na to, co se právě dělo na jevišti: „Wandervogel“ bylo za první republiky hnutí mládeže, které se soustředilo na psychofyzický rozvoj. Jak v hnutí, tak na scéně šlo o mladé kluky, kterým mělo cvičení a pohyb po rodném kraji napomoct stát se muži, tou solí země, na které stojí svět – možná skutečnost, že jsme právě strávily hodinu na nepohodlných dřevěných lavicích a bránily se bolesti páteře (to říkám za sebe) nám umožňuje lépe cítit ducha tohoto chlapeckého dobrodružství. Ale co jsme to právě viděly? Diskutujeme tichými hlasy a tu a tam se podíváme na jeviště dole. Roztroušené břízky a mokrá podlaha, kterou se nedávno převalila příšera vytvořená z těl mladých Wandervoglů, čtyřech herců, září v jemném červenofialovém světle. Lidé pomalu vycházejí napít se do foyer kavárny pražského divadla Alfred ve dvoře nebo postávají a povídají si.
Tak co jsme to právě viděly? „Wandervogel“ od Jana Mocka (autora konceptu, scénografie a režiséra) je představení o Heinzi Ruthovi, významném ideologovi sudetského němectví na motivy akademické knihy „Čertova zeď: Život a smrt Heinze Ruthy“ od britského historika Marka Cornwalla. Rutha, populární v meziválečném období, dneska už skoro zapomenutý, v roce 1937 spáchal sebevraždu. Mocek se dotýká jeho životopisu, kterým ale vypráví víc než jen jednotlivý příběh reichenberského politického funkcionáře. Na jevišti učinkují čtyři herci – hrají Tomáš Janypka, Matěj Šumbera, Arsenij Mikhaylov a Václav Němec – v rolích členů Wandervoglu. Wandervogel bylo sdružení mládeže a průkopníků německého skautingu, propagující rozvoj vlastenectví prostřednictvím toulek lesem a pohořím. Hnutí se odvolávalo na romantický odpor proti tomu, co s sebou přinesla modernita, mezi jiným ničení přírody a buržoazní morálce. Kromě toho máme ještě jednu postavu hranou Philippem Schenkerem. Je napůl učitelem tělocviku a napůl lektorem, který nám příběh vypráví a objasňuje, co vše vidíme, a zároveň samotným Ruthou. Svůj díl ke hraní máme i my jako publikum: nejen proto, že nám Schenker dává kolovat fotky, na kterých máme vidět Ruthu (vidíme-li, je jiná otázka) а krajinu, ve které Rutha vyrůstal. V té době Ruthu neustále sledovala československá policie a několikrát se zmiňuje, že je rovněž někde mezi námi, někde sedí. Tím pádem publikum také účinkuje, i když nám ty zmínky připadají směšné. Čím víc se ale k tomu vracím, tím víc si říkám: „čemu jsme se to smáli?”.
I když se akademický předobraz hry jmenuje „Čertova zeď”, čerta na jevišti doslova nevidíme. Název knihy vychází z toho, že Rutha, narozený nedaleko Osečné, vyrůstal v blízkosti čedičové stěny, titulní „čertovy zdi“. Kolují o ní různé legendy. Prý šlo o výsledek prohrané sázky, podle níž měl čert postavit zeď táhnoucí se od Ještědu až po Bezděz. Prý, že měla oddělit pohádané sousedy, Čechy a Němce. A to na žádost jednoho z nich, který se rozhodl, že spolu nikdy nevyjdou. Tak už raději ta kamenná zeď. U všech příběhů je patrné, že někdo někoho oklamal, někdo někoho podvedl – čert sedláka nebo sedlák čerta. Čertova zeď je plodem lži, falešného představení světa, který je ve skutečnosti mnohem komplikovanější.
Tomáš Janypka, Philipp Schenker, Matěj Šumbera, Arseniy Mikhaylov, Václav Němec ve „Wandervoglu”. Fot. Adéla Vosičková. Oficiální stranky divadla Alfred ve dvoře
Ale v Mockově představení čert není. Není ani opravdový les, kterým Wandervoglové táhnou. Čtyři kluci bloudí lesem, který není. Ubohé stromečky se dají postavit a přesunout v rámci cvičení, jsou jako větve nebo ozdoby, můžete se snažit za ně schovat, můžete se vydávat za někoho, kým nejste, za někoho, za koho se stydíte, za někoho, kým toužíte být. Protože Rutha v Mockově podání má jeden základní problém. Československá policie ho sleduje na každém kroku (a my, postavení do jejich role, sledujeme jeho monology, ve kterých „své“ kluky učí život, který je jinde). Jeho národnostní skupina žije ve státě, s kterým se neztotožňuje. Ruthu ale pronásledují především válečné vzpomínky. Právě za války si uvědomil – jak nám nejednou přečte ten učitel tělesné výchovy, lektor a trochu i Rutha samotný – že v zákopech první světové toužil položit hlavu na rameno přítele ne z čiré touhy po lidském doteku. Ruthu fascinovala blízkost s muži. A zároveň se ji bál. Při pozorném sledování není Ruthův problém v tom, že se chlapci nesoustředí na cvičení. Rutha se tváří, že je pro něj důležité sudetoněmectví žáků, ale v podstatě jde o to, že mu vedení mládežnické skupiny dovoluje chlapce zneužívat.
Rutha spáchal sebevraždu 4. listopadu 1937 ve vězení, necelý rok před Mnichovem, obviněn z „kazení mládeže“ a homosexuality. I když se za první republiky vedly diskuze o odtrestnění, homosexualita se podle zákona zděděného po Rakousku-Uhersku, trestala. Ruthův biogram na Wikipedii doprovází fotka z „Reichenberger Tagesbote“. Rutha má malý knírek a zuřivý výraz v očích, sevřené rty a dívá se někam do strany. Fotka z vězení? Uříznutý fragment něčeho většího? Skoro vidím spěchající žurnalisty, jak mezi sebou křičí něco jako: „Rychle, rychle, hned potřebujeme fotku, Rutha se ve vězení zabil”. Postava hraná Schenkerem se čím dál tím víc ztotožňuje s Ruthou. Švýcarský herec komentuje dění v odzbrojující německé češtině. Trochu Ruthu brání, trochu ho lituje, trochu se ho bojí. Oblečený do tepláků, po celou dobu představení se nesvlékne – na rozdíl od ostatních čtyř, kteří stráví skoro celé představení nazí, a to i při čtení Platónova Faidra. Nevím moc, jak vypadají české překlady řecké klasiky. V polštině, kterou Władysław Witwicki poskytl Platónovi na začátku 20. století, se veškerá erotika skrývá pod zakulacenými výrazy o „celku“ a „plnosti“, které dnešnímu čtenáři nic nevysvětlují. V představení je jasné, že Ruthovi, který si s nahými chalpci čte Faidra, jde jen o jednu interpretaci.
Překlad Platonova Faidra do čestiny z roku 1828, vytištěný švabachem. Digitální knihovna Národního muzea.
Ptám se holek: „Nezdá se vám, že Schenkerova postava svou češtinou připomíná Čecha z Jungmannova Dvojího rozmlouvání o jazyce českém”? Smějí se. Pochopitelně jen polská bohemistka mohla přijít na nápad číst nějakou zaprášenou knihu. To je taky dialog, i když méně známý než ten Platónův. Jungmann svou kritiku jazykových zvyků počátku století, uveřejněnou v „Hlasateli českém”, oblékl do formy rozhovoru mezi Čechem z minulosti, který mluví česky perfektně, poněmčeným Čechem ze záčatku 19. století, a s Němcem, který paradoxně umí krásně česky. Jeho čeština je však němčinou, je to jen hra. Po celou dobu představení pro mě Rutha zní stejně jako ten německý Čech. Jestli takhle zněla česko-německá minulost v ulicích měst a obcí, kde se nejprve Češi učili česky a po roce 1918 i Němci?
Později, když sedíme jako ostatní v kavárně, přemýšlíme, bylo-li na představení něco nehorazného či pobouřujícího – Ruthovo obžalování z homosexuality asi ne. Soustředí se Mocek především na sexualitu svých postav? Ztrácí se v tom Rutha-ideolog, Rutha-Henleinova pravá ruka, Rutha-sudetoněmecký fanatik? „Víš co”, říká tehdy Karin, „asi nás má pobouřit tahle věta, že Hitler byl velký státník”. „A že ty kluky zneužil”, dodává Sally, která vyučuje na liberecké univerzitě a na představení se přijela podívat právě z Liberce. Liberecké zastoupení je tedy početné a na zmínky o svém městě reaguje poměrně živě. Svém a ne-svém, protože jde o Liberec-Reichenberg, s tou dvojí identitou, kterou je těžké zakrýt, ačkoli československá policie sedí diskrétně někde vzadu. Nebo tam možná sedíme my, dnes těžko říct.
„Hitler byl velký státník“. To se říká ve scéně, ve které se v divadle objeví druhé divadlo: Rutha učí kluky, jak mají veřejně promlouvat. Starší herec vypráví těm mladším. Jako postavy mají přenést řeč o sudetoněmecké otázce. „Musíte to říct s citem”, říká svým studentům Rutha, s citem, aby to prošlo, zapadlo lidem do duší. Herci se snaží, používají své herecké schopnosti, ale nějak jim to tolik nevychází. „S citem a po svém”, doporučují si vzájemně, přesvědčují ostatní – mimo to taky nás, na hledišti a s důmyslnou československou policií vzadu, nebo to jsme dokonce i my sami – že to Hitler nakonec myslel dobře. Z tohoto rozměkčování fašismu mi běhá mráz po zádech. Na jevišti visí nakřivo plátno s gotickým nápisem „Burschen heraus”. To jsou slova studentské písně, nejde však především o píseň, spíš o ten švabach, aby bylo zřejmé, na co se díváme. Fašismus je v tom ale jakýsi nevydařený. Tomu se ještě můžeme smát. Mám dojem, že čím dál, tím víc se díváme na děj, který se stal náhodně: prostě, v té době a na tom místě se to stalo, protože se stát mohlo. Stejně dobře ale se to mohlo stát někde jinde. Velký státník mohl být stejně dobře někdo jiný. A stále může. Rachitické stromy plátno nezakrývají.
In January Magdalena had the opportunity to share her research with the students of history at the Jagiellonian University in Kraków. Her class was titled “Legacy of the (Post)Displacement Regions: Material Culture and the Redefinition of Space”. The session offered an introduction to the key concepts of our project, including an exploration of hauntology — a theoretical approach our team employs to investigate post-displacement regions and their transformations.
Drawing from her research, Magdalena illustrated the concepts of recycling and redefinition, focusing particularly on sacred spaces in Piła and Liberec. Her presentation highlighted how these processes shape the understanding of post-displacement landscapes. The class also featured interactive elements: analyzing photographs and materials from research sites and fostering discussion and critical engagement with real-world case studies. This was followed by a collective discussion, where students explored additional examples of post-displacement characteristics, broadening their perspectives on the topic.
The class provided students with an unique opportunity to delve into the complexities of displacement, memory, and material culture, equipping them with tools to understand better the lasting impacts of historical processes on contemporary spaces.
This enriching session was organized in collaboration with Dr. Kamil Ruszała from the Institute of History, Jagiellonian University, whose involvement added an invaluable interdisciplinary dimension to the class.
We are proud and happy to announce that the habilitation colloquium of our PI, Karolina Ćwiek-Rogalska, took place on October 23, 2024. She successfully submitted and defended a series of articles titled: “Recycling of memory. The role of “formerly German” materiality in resettlement cultures in post-displacement regions. An anthropological case study.“
The habilitation committee assessed the application positively and the degree of “doktor habilitowana” (i.e. tenured scholar) was granted by the resolution of the Academic Council of the Institute of Slavic Studies, PAS, on November 25, 2024.
Congratulations and we wish Karolina further success!
The Spectral Recycling Team kicked off our internal seminars for the new year on January 15, 2025, with a reading session featuring Christiane Hoffmann’s book, “Alles, was wir nicht erinnern: Zu Fuß auf dem Fluchtweg meines Vaters” (2022). The Polish edition, “Czego nie pamiętamy. Pieszo śladami ucieczki ojca” translated by Ewa Czerwiakowska, was published by Ośrodek Karta last year.
This read is among the latest accounts of the experiences of the German expellees and their children. After her father’s death, Hoffmann decided to walk the route her family took to escape the Red Army in the winter of 1945. Starting from their village of Rosenthal (now Różyna) in Lower Silesia, she followed the footsteps of the expellees to Křižovatka in today’s Czech Republic, covering nearly 550 kilometers westward. Through this journey, she sought to explore the impact of history on her family’s life and other expelled Germans. She also addressed issues of German memory, guilt, and responsibility.
Our team delved into the topic of inherited traumas and the portrayal of post-displacement regions, focusing on Poland and Czechia. We pondered how Hoffmann’s journey compared to our own fieldwork experiences. The discussion proved to be both insightful and enriching.
