Is there anything more contrasting than Arizona and the Sudetenland? In this blog post, Karina Hoření highlights the surprising parallels between these two regions. She begins with the concept of “borderlands,” a term that applies to both areas, and reveals that their similarities go beyond language. By applying the idea of settler colonialism, she demonstrates how both regions operated under its principles, including the displacement of native populations, the notion of the “Wild West,” utopian ideals, control, renaming, and forgetting.
[ENG, Czech version below] Is there anything more different than Arizona and the Sudetenland? In this post, Karina Hoření shows the uncanny similarities between these two regions. She takes as a starting premise the term borderlands, which is used to refer to both places, and shows that their similarities are not only linguistic. She uses the concept of settler colonialism and shows that both places functioned within its logic (displacement of inhabitants, the idea of the “Wild West”, utopia, control, renaming, and forgetting).
Když jsem jela do Arizony, myslela jsem si, že budu odtržená od pohraničí a všech duchů, kteří (mne) straší v severních Čechách. Nemůže být přeci nic tak odlišného od žulových Jizerských hor a starých hřbitovů než sonorská poušt s kaktusy a chřestýši.
Po pár měsících v Tucsonu, městě na jihozápadě Spojených států, sto kilometrů od mexické hranice, jsem často zažívala déja vu. I když kulisy byly odlišné, města duchů, osadnické hřbitovy a staré nápisy mi něčím střední Evropu připomínaly. Při snaze pochopit, v čem ta podobnost může vězet, jsem začala jinak promýšlet jedinečnost odsunu a jeho důsledků ve střední Evropě.
První podobnost je povrchní- v Arizoně se ve veřejném prostoru pořád objevují slova borders a frontiers (hranice) nebo Borderlands (pohraničí), stejné pojmy jako používáme pro severní Čechy. Tuscon leží u hranice s Mexikem, jehož součástí byl do poloviny 19. století. Severní část Arizony nejdříve Spojené státy získaly po Mexicko- Americké válce a jižní o pár let později koupí. V oblasti žije a staré i nové hranice překračuje velká hispánská komunita a její tradice a estetika ovlivňují charakter regionu. Hranice, které byly i jsou nestálé a průchozí jsou proto symbolicky utvrzovány. Nad pouští se vznáší vzducholoď, které hledá letadla pašující drogy z Mexika a zároveň také zpřítomňuje politickou a vojenskou sílu USA. Pohraničí/Borderlands ale neznamená jen, že nějaké místo je na hranici dvou států, je to i soubor představ, které si s hranicemi pojíme. Pod pojmem pohraničí si obvykle nepředstavíme všechny regiony u hranic, ale především bývalé Sudety. Stejně tak pod pojmem Borderlands si lidé v Americe vybaví jižní hranici s Mexikem, a ne severní s Kanadou.
Restaurace Borderlands v Tucsonu podává mexickou kuchyni. Foto: Karina Hoření
V obou místech je nejsilnější představa o pohraničí jako místě, kde neplatí pravidla. “divoký západ” je termín, který se nejprve používal pro jihozápadní hranici USA, protože státní moc se tady prosadila až na začátku 20. století. Pojem “divoký západ” byl po druhé světové válce přejatý i pro československé pohraničí a polská ”znovuzískaná” území, aby se zdůraznila zdánlivá bezprávnost i představa, že jsou to místa neomezených možností, kde každý jedná na vlastní pěst, kde vládne spíš násilí než právo, kde ale schopní také mohou zbohatnout.
Divokost pohraničí přetrvává, aspoň v popkulturní představě, dodnes. Na jihozápadě USA – v Novém Mexiku a Arizoně – se odehrává seriál Perníkový táta (Breaking Bad, AMC 2008-2013), ve kterém sledujeme středoskolského učitele chemie, který se dá na dráhu výroby metamfetaminu a tak se zaplete do drogového podsvětí. Atmosféra seriálu s varnami ve starých průmyslových objektech není daleko od toho, jak česká média ukazují nelegální výrobu pervitinu v západních Čechách. Arizona i severozápadní Čechy byly a jsou vnímány jako místa, kam nedosáhne centrální moc a jsou stále “divoká”.
Ve svém výzkumu ale zdůrazňuji i druhou stranu představy o “pohraničí” jako místě, které je třeba zkrotit a zavést řád. Místě, které je prázdné a čeká na to, že bude naplněno- novými lidmi i novými myšlenkami. Právě zde se mají uskutečnit radikální představy o nové společnosti. České pohraničí se po válce mělo stát “laboratoří socialismu”. Nová populace bez zátěže sociálních a náboženských pout minulosti měla uskutečnost utopii beztřídní, radikálně demokratické a socialistické společnosti. Arizona se stala jedním ze států USA až v roce 1912, jako poslední před Havají. Předtím byla pouze teritoriem bez vlastní vlády, právě kvůli pověsti “divokého západu” jako místa, které musí být řízeno z centra. Měla být místem, které je ideální pro americký sen o získané zemi, která rozkvete tvrdou prací evropských osadníků. Není náhoda, že samotný termín osadník/settler jako někdo, kdo přichází do nového neznámého místa, se používá v obou kontextech. Sonorská poušť je dodnes místo komun a utopických projektů – nejen protože je tu levná půda, ale protože v prázdné krajině, zdánlivě nezatížené žádnou kulturou, je možné začít něco nového. Příkladem je třeba Arcosanti- komunita, která v sedmdesátých letech 20. století postavila severně od Phoenixu město, které je vybudované pro mezilidské vztahy a nikoliv pro auta (pro západ USA radikální představa). Stejně tak začít ekologické hospodářství nebo jogový retreat je v Česku spojené s koupí rozpadlého statku v Sudetech.
Architektura města Arcosanti v Arizoně. Foto: Karina Hoření
V obou místech, Arizoně i severních Čechách, ale důraz na novost a panenskost země, kam přicházeli osadníci, znamenal také zapomínání na lidi a kultury, kteří v těchto místech, zdánlivě opuštěných, žili dříve. V poušti jihozápadu USA se dalo lépe předstírat, že tato země byla pustá, původní obyvatelé – národy Tohono Oodham, Apačové, Yaquiové a další – měli odlišný životní styl od evropských osadníků. Oproti tomu v Československu přišli osadníci do míst, která byla podobná tomu, co znali z domova a přišli právě proto, aby získali a používali věci které zbyly po odsunutých československých Němcích. Nakonec i v Arizoně museli osadníci převzít zemědělské nebo stavební tradice původních obyvatel, aby přežili v pro ně novém pouštním prostředí. V obou kontextech byla ale vytvářena představa, že země, do které osadníci přišli, byla prázdná. Příkladem je české vyprávění o osidlování, plné obrazů opuštěných statků, kde zoufale bučí krávy. Zdůrazňuje se tak představa, že země přímo prosily, aby se o ně někdo postaral a zapomíná se tak na to, jak často čeští osadníci žili po příchodu s německými starousedlíky spolu i proč ti druzí museli odejít. Stejná je také snaha o zapomenutí těch, kteří krajinu obývali předtím zřejmá například v důrazu na přejmenovávání míst.
Proto je ale v obou pohraničích podobné i to, jak se skrze materialitu původní kultura neustále připomíná a připomíná tím také násilí, které stojí za “zmizením” původních obyvatel. Německé nápisy “straší” české pohraničí, protože připomínají, jak nový a možná křehký je nátěr češství ve vesnicích, které se jemnují Višňová nebo Řasnice, ale dávno (nebo nedávno?) se jmenovaly Weigsdorf a Rückersdorf.
V zaniklém hornickém městě Millville v Arizoně byly skalní kresby kultury Hohokam přímo v ulicích. Nevíme, co si o nich osadníci mysleli, ale nemohli je určitě přehlédnout.
Petroglyf v bývelém hornickém městě Millville. Foto: Karina Hoření
Oba regiony ale zároveň procházejí procesem nového připomínání zapomenutého dědictví, které je součástí širšího trendu vyrovnání se s minulostí, ať už jde o kolonialismus devatenáctého století nebo etnické čistky v polovině století dvacátého. Nápisy v jazycích domorodých obyvatel, které jsou všude na Arizonské Univerzitě tak jsou svojí myšlenkou propojená třeba s nápisem “Zum Tiergarten”, který byl znovu instalován při vstupu do liberecké zoo. I kyž jsou v obou místech diametrální rozdíly mezi tím kde dnes žijí “původní” obyvatelé, jakou organizační, politickou nebo ekonomickou sílu mají, a zda a jak požadují i majetkové reparace, v obou případech je použití původního jazyka hlavně symbolické. V Arizoně je nepravděpodobné, že by někdo neuměl anglicky a potřeboval nápis v jazyce Ak-čin k orientaci. V Liberci brána s nápisem “Zum Tiergarten” už vůbec do zoo nevede.
Arizonská Univerzita leží na původním území skupiny Ak-Čin, veřejné nápisy v kampuse jsou proto v místní formě jazyka O´odham. Foto: Karina Hoření
Co pro mne na fyzické úrovni spojuje obě pohraničí nejvice, jsou materiální důsledky velkých koloniálních projektů, které je formovaly v 19. a 20.století – především v momentech a místech, kde tyt projekty selhahy. Arizona je plná “ghost towns”, tedy měst duchů. Obvykle jsou to hornická městečka, která vyrostla rychle ze zlaté, stříbrné nebo měděné horečky a stejně rychle zanikla, když se vyčerpaly nerostné zásoby nebo došla voda. Američtí osadníci i přes tvrdou práci ne všude dokázali vytvořit kvetoucí krajinu nebo najít bohatství, někde zůstala poušť v ní zbytky nejen po apačských osadách ale i po bělošských farmách a dolech. Stejně tak zaniklé vesnice, kterých je plné české pohraničí ukazují, že se nenaplnil všude sen o Češích, kteří rozvinou tuto krajinu v socialistický ideál, a vylidněné vesnice nebo jen domy byly zdemolovány.
Možná, že moje vidění, které nachází podobnosti s českým pohraničím i nějakých osm tisíc kilometrů daleko je jen výsledkem posedlosti. I když odjedu daleko, nedokážu na kraj žulových skal přestat myslet a podobnosti bych našla třeba i na Měsíci. Možná ale, když člověk odjede daleko, lépe vidí strukturální porobnosti a odpoutá se od lokálního kontextu. Odsun českých Němců a jeho důsledky obvykle vysvětlujeme v kontextu česko(-)německého konfliktu a jeho vyvrcholení za druhé světové války. Zapomínání na německé dědictví pak spojujeme především s komunistickými politikami paměti. Nabízí se ale vysvětlit odsun jako jeden z projevů osadnického kolonialismu/settler colonialism. Osadnický kolonialismus je přesvědčení jedné skupiny lidí, že má právo na zemi někoho jiného, že je možné ji vybojovat nebo koupit. Osadníci věří, že jsou předurčeni určité místo zvelebit a proto také jiné obyvatele vyhnat. Jako určující princip moderní evropské kultury byl definován při reconquistě, sjednocení Španělska v 15. století, se kterým ale bylo spojené vyhnání a masakry muslimů a Židů. Španělé pak tyto politiky použili při dobývání Jižní Ameriky, stejně jako evropští kolonisté v Severní Americe, Austrálii nebo Palestině, ale i nacisté při Holocaustu i vyhlazovací válce na východní frontě. Odsun českých Němců byl sice důsledkem druhé světové války, ale představa, že křivdy a násilí je možné vyřešit tím, že druhou skupinu “odsuneme” je v evropské kultuře pevně zakořeněná. Osadnický kolonialismus je kombinace politické síly, která umožňuje vyhnat původní obyvatele a symbolických nástrojů jako přejmenování a zapomínání předchozí kultury.
Snímek z Pioneer Arizona, skanzenu osidlování amerického jihozápadu. Foto: Karina Hoření.
Pokus o přisvojení nebo přepsání krajiny ale nikdy není dokonalý. A tím vznikají v pohraničích znepokojivě podobné krajiny duchů.
We are proud to share that our PI, Karolina Ćwiek-Rogalska, has been honored with the title of Ambassador of Wałcz, awarded by the Wałcz municipality in recognition of her outstanding contributions to the study and preservation of the region’s history and heritage.
The distinction was presented during the Gala of Leaders 2025, an annual celebration held on March 7 at the Wałcz Cultural Centre. The event celebrated individuals and institutions whose dedication, passion, and everyday work contribute to the development and unique character of the town. Awards were given across several categories, including social, cultural, educational, and business initiatives.
Karolina received the award for her extensive research into the local past—work she continues as part of our project. We warmly congratulate her on this well-deserved recognition!
The idea of the Czech Republic as an atheistic country is a prevalent myth in Poland, but the reality is more complex. Karolina Ćwiek-Rogalska sheds light on this topic in episode no. 68 of Czechostacja podcast. Can you be an atheistic Christian? What is secular Christianity? Where does the skeptical attitude towards institutional religions, especially Catholicism, come from? Were the Hussites Protestants? And how does contemporary Czechia relate to all this? It’s important to consider the nuances and complexities of beliefs and attitudes rather than perpetuate simplistic myths.
Programme of Research Stays at The Polish Academy of Sciences – Scientific Centre in Vienna for Doctoral Students from the Doctoral Schools of the Polish Academy of Sciences aims to disseminate and promote scientific activities. The competition is designed to enable PhD students to present their research results to the international scientific community in Vienna. Selection criteria for the winners included the substantive value of the project, innovativeness, interdisciplinarity, and social significance.
More information about the programme you can find here.
On February 4, our PI, Karolina Ćwiek-Rogalska, took part in a timely conversation held in the evocative setting of Poznań Castle—a place with a complex and often painful history. Once used by Nazi officials during the German occupation of Poland, the Castle today serves as a vibrant cultural hub. Its layered past made it a fitting venue for a discussion on one of Poland’s most sensitive and enduring topics: the legacy of the “Recovered Territories”—formerly German regions incorporated into Poland after World War II.
Karolina joined Professor Robert Traba (Institute of Political Sciences, Polish Academy of Sciences) and Dr. Piotr Oleksy (Faculty of History, Adam Mickiewicz University in Poznań) to explore how these territories have been negotiated and reimagined by subsequent generations of settlers. Drawing from her own fieldwork, Karolina highlighted the diverse ways in which people relate to and manage formerly German objects—from everyday acts of care to lingering silences and spectral presences.
The conversation quickly expanded into a lively dialogue with the public, reflecting just how deeply the topic resonates today. This event demonstrated not only the ongoing importance of engaging with the past’s unresolved questions but also the need for spaces—like Poznań Castle—where these conversations can unfold with honesty, nuance, and openness.
In March, our team had the pleasure of hosting Mgr. Tereza Juhászová, a PhD candidate at Charles University in Prague and the University of Regensburg, to discuss her ongoing research on the microhistory of the East Slovak small town of Medzev in the 20th century within our internal seminar.
Working with archival materials, oral history interviews, and contemporary press, Tereza explores the dynamics and relationships within a local multinational community affected by World War II in her PhD thesis. In doing so, she challenges the narrative that emphasizes the importance of national categories defined by the Czechoslovak state. On the contrary, Tereza, from her bottom-up perspective, highlights the agency of individuals at the local level navigating new political and social conditions.
Since the population of Medzev was predominantly German until the end of World War II, our researchers were particularly interested in Tereza’s research on the post-war realities in the town. This was evident from the extensive discussion following her presentation. We wish Tereza a successful defense of her thesis and look forward to potential future collaboration.
We are currently recruiting for a position of a financial manager. If you have experience in managing budgets, financial reporting, and compliance in the context of EU funding, we encourage you to apply. For more details, please visit website of ISS PAS.
Can a state policy toward children and children’s experiences be analyzed using hauntology? In his blog post, Michal Korhel attempts to do so by examining the example of Czech-German children in post-WWII Czechoslovakia. As their national identity was ambiguous, these children challenged the Czechoslovak authorities’ efforts to create a nationally homogenous state of Czechs and Slovaks. From a hauntological perspective, Czech-German children can be seen as being possessed by German ghosts. Before they could become members of Czech society, the state authorities had to rid them of those ghosts.
[ENG, Slovak version below] Can a state policy toward children and children’s experiences be analyzed using hauntology? In his blog post, Michal Korhel attempts to do so by examining the example of Czech-German children in post-WWII Czechoslovakia. As their national identity was ambiguous, these children challenged the Czechoslovak authorities’ efforts to create a nationally homogenous state of Czechs and Slovaks. From a hauntological perspective, Czech-German children can be seen as being possessed by German ghosts. Before they could become members of Czech society, the state authorities had to rid them of those ghosts.
Na prvý pohľad obyčajné deti, no kvôli ich česko-nemeckému pôvodu v nich československé úrady videli niečo zlé, čoho potrebné sa zbaviť. Paměť národa
Po druhej svetovej vojne, ktorá stála život viac ako 60 miliónov ľudí, sa deti stali symbolom budúcnosti. Avšak nie všetky deti boli v tomto zložitom období vnímané rovnako. V tomto príspevku sa pozrieme na skupinu detí, ktoré dostali československé úrady v povojnovom období do zložitej situácie – deti narodené z česko-nemeckých vzťahov. Vyrastajúc v dvojjazyčnom prostredí bola ich národnostná identita nejednoznačná a mohla sa meniť v závislosti od vonkajších faktorov. Boli zároveň Čechmi aj Nemcami. Ešte v časoch mnohonárodnostnej habsburskej monarchie nebola národnostná nejednoznačnosť, ambivalencia vnímaná ako niečo problematické. Romantické vzťahy medzi českým a nemeckým obyvateľstvom na území Českých zemí ako aj deti narodené z takýchto vzťahov neboli ničím nezvyčajným. Vznikom prvej Československej republiky, vzájomnou konkurenciou oboch národnostných skupín a predovšetkým v dôsledku druhej svetovej vojny a s ňou spojenými zločinmi sa situácia zmenila. Oproti prvej republike s jej na svoju dobu liberálnou menšinovou politikou malo byť povojnové Československo národnostne homogénnym štátom Čechov a Slovákov. Všetko nemecké bolo vnímané ako nepriateľské a malo byť zo staronového štátu a novej spoločnosti odstránené. Priamo to pocítili aj česko-nemecké deti a ich rodiny. Ešte koncom roku 1946 ich situáciu opísal úradník ministerstva vnútra nasledovne: “Jejich největší část […] žije dnes ve strašných podmínkách hospodářských. Se strany těch, kteří drží jejich [konfiskované] věci, jsou vydána stálým ústrkům a šikanám. České ženy a české děti zoufale žádají o zařazení do odsunu, aby se vyhnuly očistci, který […] prožívají.” [1]
Očistec je podľa katolíckej cirkvi miesto medzi nebom a zemou. Duše zosnulých, ktoré sa tam dostanú musia najprv prejsť očistou, aby mohli následne vstúpiť do neba. Týmto prirovnaním spomínaný úradník trefne označil situáciu česko-nemeckých detí, ktoré nemali ísť do pekla – byť nútene vysídlené z krajiny ako skoro tri milióny nemecky hovoriacich obyvateľov Československa. Ale zároveň nemali ísť ani priamo do neba – stať sa súčasťou povojnovej českej spoločnosti. Stáli niekde na rozmedzí. V nasledujúcich riadkoch sa pozrieme na to, ako sa česko-nemecké deti do uvedeného “očistca” dostali a ako vyzerala ich očista pred tým, ako sa mohli stať plnohodnotnými Čechmi a Češkami a v neposlednom rade aj čo to znamenalo pre samotné deti. Kvôli ich postaveniu niekde na rozmedzí sa na ich situáciu skúsime pozrieť s perspektívy hauntológie. Táto alternatívna ontológia Jacquesa Derridy je teóriou duchov – vecí, ktoré súčasne existujú aj neexistujú. V tomto smere však duchmi nie sú samotné deti. Ako sa pokúsim ukázať nižšie, za duchov je možné považovať nemecký pôvod detí narodených zo vzťahov Čechov s Nemkami alebo naopak Nemcov s Češkami v Československu alebo ešte konkrétnejšie ich nemeckú výchovu. Používajúc hauntologický slovník, česko-nemecké deti boli nemeckým duchom posadnuté – ten ovláda ich správanie, reč, ale aj svedomie. To predstavovalo v povojnovom období problém, ktorý bolo potrebné čo najskôr vyriešiť. Ich spomínaná očista (prostredníctvom úradov, rodičov alebo detí samotných) môže byť v tomto kontexte chápaná aj ako exorcizmus – proces, v rámci ktorého je zlý duch od svojho nositeľa vyhnaný.
Česko-nemecké rodiny neboli v Československu pred druhou svetovou vojnou ničím zvláštnym. Reinhard Horn (1938) s rodičmi – otec Nemec a matka Češka. Paměť národa
V dôsledku rôznych definícií národnosti v rôznych obdobiach existencie československého štátu nie je možné presne určiť veľkosť tejto skupiny detí. V období tesne po konci druhej svetovej vojny, ktorým sa tento príspevok zaoberá, ich na základe dobových odhadov mohlo byť od 64.000 do 150.000.
Protinemecká politika československých úradov a rovnako aj nepriateľská nálada v českej spoločnosti viedli v prvých povojnových mesiacoch k otvorenému násiliu a postupne aj k už spomínanému nútenému vysídleniu takmer troch miliónov nemecky hovoriacich obyvateľov Československa. V tomto kontexte sa v Prahe začalo diskutovať o tom, čo s deťmi narodenými z česko-nemeckých vzťahov. Dominantným argumentom bola potreba detí pre budúcnosť „malého“ českého národa, ktorý bol porovnávaný s početne väčším nepriateľským nemeckým národom. V Prahe dominoval medzi ministerstvami záujem, „aby československému národu bylo zachráněno pokud možno nejvíce osob, v nichž koluje česká nebo slovenská krev” [2]. Problematický bol však nemecký „element“, ktorý mali niektoré z týchto detí v sebe. V hauntologickom kontexte je to práve ten zlý nemecký duch, ktorým boli česko-nemecké deti posadnuté. V niektorých vládnych inštitúciách, ale aj v rámci českej spoločnosti panovali obavy, že tento nemecký duch by mohol v budúcnosti dieťa celkom ovládnuť, čo by mohlo viesť k jeho kolaborácii s nemeckým nepriateľom za hranicou, ako to vyjadril prezident Štátneho štatistického úradu: “Několik tisíc německých dětí od nás odsunutých neznamená pro mnohamilionový národ německý mnoho, pro několikaminilionový národ český je to velký zárodek příštích kolaborantů a páté kolony” [3]. Preto, ak nebolo možné zbaviť sa posadnutosti odstránením jej nositeľa prostredníctvom jeho núteného vysídlenia, bolo potrebné zbaviť sa ducha, ktorý toho nositeľa ovládal.
Ondřej Sekora, „Hleďte, lady Prdvime, jak jsou vlastně ty německé děti hodné, jak si hezky hrají!” in: Dikobraz, 29.8.1945
Na to, aby bolo možné sa tohto ducha zbaviť, bolo najprv potrebné ho lokalizovať. Podľa oficiálnych nariadení ministerstva vnútra podliehali nútenému vysídleniu až na výnimky [4] všetky osoby nemeckej národnosti, ako aj iní, ktorí s nimi počas vojny kolaborovali. Kategórie, podľa ktorých bolo možné určiť nemeckú národnosť, boli v úradnej rovine jednotne definované až v auguste 1945 v súvislosti s Ústavným dekrétom prezidenta č. 33. Dekrét samotný slúžil ako príprava na nútené vysídlenie nemecky hovoriaceho obyvateľstva, ktorému bolo na základe tohto právneho nariadenia odňaté československé štátne občianstvo. V rovnakom čase dostali miestne úrady od ministerstva vnútra smernice ako určiť, kto je a kto nie je nemeckej národnosti. Rozhodovať sa mali na príklad podľa toho k akej národnosti sa konkrétne osoby hlásili v predchádzajúcich sčítaniach ľudu, akého národnostného pôvodu boli ich rodičia, aké potravinové lístky dostávali počas vojny, do akých škôl chodili alebo akou rečou hovorili doma. Podľa oficiálnych smerníc mali zodpovední úradníci rozhodnúť na základe viacerých týchto kategórií a dosiahnuť tak čo “najobjektívnejší” výsledok.
V prípade detí šlo predovšetkým o ich výchovu. Nemecká výchova podľa dobovej tlače „otupovala dětskou mysl, vedla k bezohlednosti, panovačnosti, dobrodružnosti a přímo k zločinnosti, jež musela dříve či později následovat.“ [5] Tento popis je možné odčítať aj z dobovej karikatúry hrajúcich sa nemeckých detí zobrazenej vyššie. Tie sa síce zabávajú podobne ako všetky ostatné deti, no namiesto bežných hračiek sa hrajú s ľudskými pozostatkami, ktoré symbolizujú nielen spomínanú bezohľadnosť, ale predovšetkým zločinnosť. Nemecká výchova, či už školská alebo rodinná tak mala produkovať „malých Hitlerov“ a „otravovala“ aj česko-nemecké deti. [6] Zlým duchom, ktorý údajne ovládal myslenie a správanie česko-nemeckých detí tak, aby boli nepriateľské voči českému obyvateľstvu, bola práve ich nemecká výchova, ktorou boli „otrávené“ či už v nemeckých školách, mládežníckych organizáciách ako napr. „Hitlerjugend” alebo prípadne aj doma od svojho nemeckého rodiča – predovšetkým ak ním bol otec, ktorý podľa dobového presvedčenia určoval výchovu v rodine. Je však zaujímavé, že zodpovedné štátne inštitúcie v Prahe nedefinovali, čo presne bolo myslené nemeckou výchovou. To dávalo veľa priestoru svojvoľným rozhodnutiam na miestnej úrovni.
V Prahe, ale aj mimo nej vznikali rôzne nápady a plány, ako zbaviť česko-nemecké deti ich nemeckej posadnutosti – ako vykonať exorcizmus a zbaviť sa zlého nemeckého ducha. Jednou z vážne diskutovaných možností bolo odňatie detí buď obom, alebo aspoň nemeckému rodičovi. V priebehu núteného vysídlenia, malo byť rodičom úradmi navrhované, aby sa nechali rozviesť, aby deti a český rodič mohli ostať v Československu. Podobným smerom sa uberal aj návrh riaditeľa školy v severných Čechách, ktorý navrhoval zvrátiť „germanizáciu“ týchto detí tým, že by ich odňali rodičom a poslali k príbuzným do českého vnútrozemia, kde by boli prevychované vo výlučne českom prostredí [7]. Na vládnej úrovni sa dokonca diskutovalo o možnosti zriadenia špeciálnych prevychovávacích táborov.
Aj keď existujú správy o rozvodoch česko-nemeckých manželstiev v povojnovom období, nešlo o oficiálnu politiku československého štátu pri „záchrane“ česko-nemeckých detí. Avšak odnímanie detí rodičom v česko-nemeckých rodinách bolo odporúčané priamo ministerstvom spravodlivosti, aj keď sa to týkalo skôr jednotlivých prípadov. Poručnícke súdy mali o takomto postupe rozhodnúť, ak by zistili, že „rodiče vychovávali své dítě v duchu protinárodním nebo když opuštěná matka nebude míti možnosti […] a někdy ani plné dobré vůle říditi výchovu dítěte k lásce k vlasti” [8]. Pracovníci ministerstva spravodlivosti boli v tomto smere presvedčení, že „[m]nohdy totiž dostačí, odejme-li se dítě z nevhodného prostředí vlastní rodiny, […] aby bylo dosaženo úspěchu ve výchově dítěte, zejména pokud jde o jeho národní smýšlení a cítění” [9]. Ministerstvo zároveň upozorňovalo zodpovedné úrady na to, aby výchovu česko-nemeckých detí sledovali a podozrenia hlásili súdom.
Takýto individuálny exorcizmus vo forme prevýchovy detí po ich odňatí z rodinného prostredia mal nasledovať až v prípade, že plošný exorcizmus zlyhal. Ten sa mal zakladať predovšetkým na výuke českého jazyka, čo by malo podľa dobového presvedčenia smerovať k emancipácii detí od ich nemeckého myslenia. Úlohu exorcistov tak prevzali učitelia na školách, ktorí mali pestovať v deťoch „smysl pro společenství v rodině, národu, Slovanstvu a lidstvu“ [10]. To platilo aj po tom, čo sa v Československu po februári 1948 dostala k moci Komunistická strana Československa (KSČ). Podobne ako z ich českých a slovenských rovesníkov aj z česko-nemeckých detí sa mali stať „noví socialistickí ľudia“. Strach z posadnutosti týchto detí nemeckými duchmi sa však nevytratil ani po rokoch. Keď v 50. rokoch 20. storočia na školách v Československu pomaly vznikali krúžky nemeckého jazyka, bolo ich navštevovanie deťmi z česko-nemeckých rodín pre KSČ nežiadúce. Tieto deti mali vyrastať ako Česi a Češky a vyhýbať sa opätovnému kontaktu so zlými nemeckými duchmi. Znalosť nemeckého jazyka tak bola vnímaná ako krok späť v rámci procesu exorcizmu.
Akého pôvodu sú jednotlivé deti? Školská fotografia Markéty Šťastnej pochádzajúcej z česko-nemeckej rodiny. Paměť národa
V tomto smere sa o to isté snažili aj mnohé česko-nemecké deti, ktoré si v povojnovom období uvedomovali, že sú iné. Zároveň si uvedomovali, čo ich inakosť zapríčiňuje, ako to bolo v prípade narátorky, ktorá sa narodila v roku 1943 v okolí severočeského Liberca. Pri spomienkach na svoje detstvo v 40. a 50. rokoch 20. storočia vysvetľovala: „[…] chtěla jsem být všechno [chodit do pionýra a pod.], protože jsem chtěla být jak ostatní děti. […] Doma se mluvilo jinak a mluvilo se jinak v tý škole. Takže my jsme vlastně jako děti nevěděli vlastně ani kam patříme. […] [N]akonec, sice jsme to nedali najevo, ale neměli jsme moc radosti, že máme tátu Němce a že se jako od těch dětí lišíme“ [11]. Na základe svojej inakosti – v hauntologickom kontexte posadnutosti – ktorú bolo možné rozpoznať podľa mien alebo ich nemeckého prízvuku, boli česko-nemecké deti v povojnovej českej spoločnosti v rámci ich “očistca” vystavované fyzickému násiliu, šikane, stigmatizácii a diskriminácii. Aby týmto skúsenostiam predišli, prípadne aby ich ukončili, vykonávali deti z česko-nemeckých rodín a ich rodičia akýsi autoexorcizmus. V praxi to znamenalo, že deti a ich rodičia prestali hovoriť po nemecky, zbavili sa fotiek alebo nemeckých kníh, podľa ktorých by sa o ich posadnutiu mohlo dozvedieť okolie. V niektorých prípadoch sa v snahe o získanie anonymity presťahovali do iného regiónu. Zároveň sa snažili, čo najskôr sa naučiť hovoriť bezchybne česky, ako to bolo v prípade narátorky narodenej v juhozápadných Čechách v roku 1940: “[Š]la jsem do školy, a tak už jsem se snažila [naučit česky] i z toho důvodu, abych mezi ti děti zapadla. Aby mně rozuměli, ale hlavně abych mezi ti děti zapadla. […] Za nějaký ten čas se to srovnalo, už se ke mně ti žáci chovali [dobře]. […] Česky už jsem uměla dobře, a tak jsem už necítila žádnej rozdíl, že by mně šikanovali nebo se ke mně chovali nějak špatně“ [12]. V prípade narátorky je možné pozorovať, že aj keď ide o jej vlastné rozhodnutia, jej autoexorcizmus, robila ich v smere, aký chceli dosiahnuť československé úrady, aby bola zbavená nemeckého ducha a asimilovaná s českým obyvateľstvom.
Ako som sa snažil v predchádzajúcich riadkoch ukázať, osudy česko-nemeckých detí, ktoré sa v povojnovom Československu v dôsledku snahy úradov o vytvorenie národnostne homogénneho štátu Čechov a Slovákov ocitli v akomsi “očistci,” je možné analyzovať v kontexte hauntológie. To, ako ich vnímali československé úrady a ako s nimi zaobchádzali, je možné skúmať ako posadnutosť nemeckými duchmi, ktorými bola v ich prípade nemecká výchova. Aby mohli tieto deti opustiť “očistec” a stať sa súčasťou českej spoločnosti, musela byť nemecká výchova potlačená alebo odstránená rôznymi spôsobmi exorcizmu, či už v rámci školy, rodiny, alebo zásahmi iných zodpovedných inštitúcií. V mnohých prípadoch je možné hovoriť o dôsledkoch exorcizmu česko-nemeckých detí ako o “úspechu”, keďže sa stali nielen členmi českej povojnovej spoločnosti, ale napriek vlastným negatívnym skúsenostiam povojnového obdobia sa dnes aj identifikujú ako Česi a Češky.
Michal Korhel
[1] Informace pro pana ministra k dopisu poslance ÚNS Dr. Steinera ze dne 18.11.1946, 4.12.1946, in: Národní archiv (NA), Praha, Ministerstvo Vnitra – Nosek, kartón (k.) 16.
[2] Dotazník CTB – pátrání po dětech – otázka národnosti, 16.3.1946, in: NA, Praha, Ministerstvo práce a sociální péče – repatriace, k. 846.
[3] Napravení germanisace. Návrh Josefa Břečky, 15.4.1946, in: NA, Praha, Úřad předsednictva vlády – běžná spisovna (ÚPV-B), k. 1032, signatura (sign.) 1364/2.
[4] Nútenému vysídleniu nepodliehali napr. členovia zmiešaných česko-nemeckých rodín alebo nemeckí antifašisti.
[5] Otázka dětí ze smíšených manželství, Náš hraničář, 30. 1. 1948, č. 2, s. 5.
[6] Otázka dětí ze smíšených manželství, Náš hraničář, 30. 1. 1948, č. 2, s. 5 a O záchranu 64.000 dětí ze smíšených manželství, ze kterých nebude dělána štvaná zvěř, in: Severočeská mladá fronta, 24.11.1947.
[7] Smíšená manželství a napravení germanisace – návrh Josefa Břečky, 6.4.1946, in: NA, Praha, ÚPV-B, k. 1032, sign. 1364/2.
[8] Děti osob odsouzených podle dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb. a děti ze smíšených manželství – výchovná opatření, 14.12.1945, in: Moravský zemský archiv, Brno, Česká zemská péče o mládež v Brně, k. 153, číslo 501.
[9] Děti osob odsouzených.
[10] Zákon ze dne 21. dubna 1948 o základní úpravě jednotného školství (školský zákon), 95/1948, in: Sbírka zákonů a nařízení, 38 (10.5.1948).
[11] Své jméno jsem se neodvážila použít, Interview s Hannelore Kalenskou, zbierka Paměť národa, http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/3987 (18.12.2022).
[12] Kvůli režimu zapomněla rodný jazyk, Interview s Annou Touškovou, zbierka Paměť národa, http://www.pribehy20stoleti.cz/pribehy/201613_kvuli-rezimu-zapomnela-rodny-jazyk/ (19.5.2018).
Použitá literatúra
Bryant, C. (2002). Občanství, národnost a každodenní život. Příspěvek k dějinám česko- německých smíšených manželství v letech 1939-1946. Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny, 4 (2), 43-54.
Derrida, J. (2012). Specters of Marx. The State of the Debt, the Work of Mourning and the New International.
Frommer, B. (2000). Expulsion of Integration. Unmixing Interethnic Marriage in Postwar Czechoslovakia. East European Politics and Societies, 14 (2), 381-410.
Knapík, J. & Franc, M. (2018). Mezi pionýrským šátkem a mopedem: děti, mládež a socialismus v českých zemích 1948-1970.
Korhel, M. (2021). Children as ‘Collateral Damage’ of Nationalisation Campaigns? The Persecution of ‘Nationally Unreliable’ Persons in Czechoslovakia after the Second World War. Glaesmer, H.; Lee, S. & Stelzl-Marx, B. (eds.), Children Born of War – Past, Present, Future (s. 212-231).
Korhel, M. (2018). Česky cítiť, ľudovodemokraticky myslieť! Štátna politika voči česko-nemeckým deťom a ich rodinám v prvých rokoch socialistickej diktatúry. Historie – Otázky – Problémy, 10 (2), 11-25.
Staněk, T. (1991). Odsun Němců z Československa 1945-1947.
Zahra, T. (2008). Kidnapped Souls. National indifference and the battle for children in the Bohemian Lands, 1900-1948.
Zahra, T. (2011). The Lost Children. Reconstructing Europe’s Families after World War II.
