At our first seminar after the summer break, we discussed the upcoming themes for this semester and, above all, exchanged experiences from the past months of fieldwork. Much of our work this season unfolded in Slovakia, which naturally became the central point of our conversation.
Karin opened the meeting with reflections from her Slovak fieldwork, focusing on the tensions between two distinct strands of local memory: the remembrance of a German past and the commemoration of the Slovak National Uprising. Her observations led to a broader discussion about the position of the ethnographer in the field: how researchers are perceived by local inhabitants, and how aspects such as gender and appearance may influence these perceptions. As these issues remain insufficiently theorized within our field, the discussion raised important methodological and ethical questions.
Michal also shared insights from his time in Slovakia, presenting how he approached memory through walking, following his experiences from Czechia, which he wrote about in one of the blog posts. By retracing parts of the Slovak National Uprising trail, he explored how movement and sensory engagement can contribute to an understanding of memory in place. His presentation prompted a collective reflection on accessibility in fieldwork: which spaces and communities are open to us, which remain closed, and on how these dynamics may intersect with broader processes of depoliticizing the German past.
Karolina then presented her ongoing work in Pomerania, where she is completing her field research. She focused on her collaboration with the Wałcz Land Museum, where she is engaged in preparing an exhibition as both part of her ethnographic engagement and her responsibilities as a member of the museum’s scientific council. Her reflections highlighted the intersections between research, curatorial practice, and institutional cooperation.
Although Magdalena could not attend the meeting in person, she shared a written report from her fieldwork in Northern Bohemia. Her research in these couple of months followed the trajectories of objects connected to Protestant communities, exploring how material traces mediate memory and belonging in the region.
The seminar served as a valuable space to reconnect after the summer and to consider how our individual field experiences speak to each other. The discussions revealed the thematic continuities across our projects: from the politics of memory and local heritage to the position of the researcher within these entangled landscapes.
In mid-September (16–19), Magdalena had the chance to take part in the international conference Re-thinking Oral History in Kraków, organized as the 23rd meeting of the International Oral History Association (IOHA). Hosted by the Polish Oral History Association together with the Faculty of History at the Jagiellonian University, the conference brought together nearly 400 researchers from over 50 countries.
Among the highlights of the conference was a keynote by Mary Marshall Clark, Director of the Columbia University Center for Oral History Research. In her lecture talk, she reminded us of something simple yet profound: oral history takes time, it cannot be rushed. Her words resonated deeply with Magdalena, reinforcing her own experience that building trust, establishing relationships, and conducting meaningful interviews all require patience. Some insights simply take time to emerge.
Magdalena also had the opportunity to present her own paper: The Haunting Painting of Jesus. Obstacles and Alternatives in Conducting Oral History Research within Post-Displacement Regions. In her research on religious communities in regions marked by displacement, she has often found that the oral history method alone is insufficient and must be combined with other research approaches, like an observant participant. To illustrate this, she spoke about the painting of Jesus salvaged from a blown-up Lutheran church in Liberec. Today, the picture hangs in the Czech Protestant prayer house, the community that is the heir to this building.
The conference program covered a wide range of themes, including minorities, migration, wars and armed conflicts, as well as ethics and the challenges of digitization. Beyond the lectures, what Magdalena valued most were the conversations, both formal and spontaneous. Some continued on long walks through Kraków’s royal old town, others during a festive dinner at Kościuszko Mound. Magdalena was delighted to return to the city where she once studied, this time in a new capacity, as a researcher.
Magdalena Bubík during conference, photo by Maciej Zygmunt
Karina Hoření shares reflections from her visit to the archive in Most, a city in northern Czechia marked by a complex history of displacement. Following the post-war expulsion of its German-speaking population, the historic town was demolished in the 1970s to make way for coal mining. Her trip, grounded in the framework of critical archival studies, focused on uncovering materials related to the German history of North Bohemian industry.
During her research, Karina examined identification cards of women from the Soviet Union who had been forced labourers in a carpet factory in Maffersdorf/Vratislavice nad Nisou. As she handled the documents, two photographs detached from their cards, severing the connection between faces and names. This moment prompted a reflection on the nature of archives—not as neutral repositories of factual knowledge, but as spaces shaped by specific individuals, events, and material conditions.
Karina also describes the people, places, and atmosphere of the institution itself, considering how these elements influence the production and transmission of knowledge within the archive.
[ENG, Czech version below] Karina Hoření recounts her visit to the archive in Most,a city in northern Czechia, through the lens of critical archival studies. She traveled to this city, which has a complex history of displacement—following the expulsion of German-speaking inhabitants, the historic town was destroyed in the 1970s for coal mining—to search for archival materials related to the German history of North Bohemian industry.
During her research, she examined identification cards of women from the Soviet Union who had been forced labourers in a carpet factory in Maffersdorf/Vratislavice nad Nisou. As she handled these cards, the photographs of two women detached, making it impossible to connect the faces to their names. This incident prompted Karina to reflect on how archives are often viewed as repositories of impersonal, factual knowledge, while in reality, they are shaped by specific individuals and events. When describing the visit, he also notes the places, people, and atmosphere at this institution, as well as how they contribute to and shape knowledge production in the archives.
V našich textech často píšeme o archivech (aspoň já to tak dělám), které navštěvujeme v rámci svého výzkumu. Píšu nejen o tom, co jsem tam našla, ale i jaká zkušenost to je a jací lidé je obývají. Jsou to totiž fascinující místa, mimo naší každodenní zkušenost, se svými specifickými pravidly, záhadnými pro ty, kteří je nenavštěvují denně – spousta starých formulářů, nekde musíte mít rukavice, jinde ne, někde můžete dostat pět krabic dokumentů denně, jinde jen tři. Jsou to veřejné instituce na okraji veřejného zájmu, často jsou to zvláštní časové kapsy z jiných dob, kde se mohou ukrýt lidé, kteří, upřímně, mívají raději papíry než jiné lidi. Návštěva archivu je vždy dobrodružství. Nikdy nevíte, na co v krabicích, které vám ten den neochotně vydají, najdete. Podivná zakoutí, starobylé šatny a zvyky každého archiváře a archivářky jsou součástí tohoto dobrodružství a někdy, když si omylem objednáte špatné krabice (prý jsou i takové historičky), je to to nejdůležitější, co v archivu ten den objevíte.
Archivy se snaží tvářit, že jsou jen technicistní úložiště dokumentů, které neovlivňují lidské vášně nebo ideologie. Náš oblíbený francouzský filozof Jacques Derrida v eseji Archive Fever “Archivní horečka” ukazuje, v čem jsou vždy formovány jak ideologií, tak představami zaměstnanců o tom, co je důležité [1]. Archivní obrat, který Derrida podnítil, je snaha popsat archivy nikoliv jako úložiště abstraktního vědění, ale jako místa, kde se vědění vytváří i proměňuje – nejen skrze praktiky ukládání, třídění a skartace, ale také skrze to, kde jsou archivy umístěné, kdo v nich pracuje a kam vás usadí [2]. Následující příspěvěk je popis toho, jak jako stoupenkyně archivního obratu intepretuji svoji výpravu do archivu v Mostě.
I když se snažím bojovat proti stereotypnímu zobrazení pohraničí, jak ho reprodukoval třeba seriál “Dycky Most!” České televize z roku 2019, stejně mne pokaždé zarazí, jakou specifickou atmosféru tohle severočeské město vyzařuje. Možná je to i estetická odlišnost, původní Most byl z velké části zničen kvůli povrchové těžbě uhlí a současné město bylo postavené v sedmdesátých letech v modernistickém stylu. Tuto proměnu, její předpoklady a důsledky popisuje historik Matěj Spurný ve své knize “Most do budoucnosti” [3]. Protože mu chybí historické jádro, které mají ostatní středoevropská města a vždycky se tu těžko orientuji a to že je zrovna hustá mlha mi moc nepomohlo.
Tentokrát jsem se vypravila daleko od svého Liberecka a jeho místního archivu, kde už znám zvláštnosti všech zaměstnanců. Až v Mostě jsou totiž uložené dokumenty k historii továrny Ginzkey Decken und Teppichfabrik Maffersdorf – Ginzkeyho továrny na deky a koberce, Vratislavice nad Nisou. Archiválie k severočeským průmyslovým podnikům jsou totiž často uloženy v archivu Most-Velebudice. Ten je pouze pobočkou místního okresního archivu, nemá ani pravidelné otevírací doby, musela jsem se domluvit. Průmyslové dědictví, které hledám, se pohybuje na hranici mezi něčím speciálním a zapomenutým. Ukazuje to i umístění archivu, který není v části města naprojektované k bydlení a pohybu, ale v průmyslovém zázemí, blíže k díře uhledného dolu, kousek od tramvajového depa, na křižovatce ulic Dělnické a Stavebníků. K archivu ani nevede chodník.
Budova archivu Most-Velebudice. Fot. Karina Hoření
Sídlo archivu je bývalá budova Mosteckých severočeských dolů. Na tuto průmyslovou minulost, nebo spíš postindustriální zašlou slávu, odkazují fotky rypadel a dalších strojů, které změnily původní Český ráj v měsíční krajinu [4], a které jsou všude na chodbách archivu.
Postindustriální nálada v archivu Most-Velebudice. Fot. Karina Hoření
Po chodbách jsou ale rozmístěné také různé koutky, které působí přívětivě a mají vytvářet domáckou atmosféru. Na jednom mezipatře jsou ratanová křesílka a stoleček s výhledem na hromadu zaprášených krabic s archiváliemi.
Koutek zvoucí k posezení. Fot. Karina Hoření
I když je budova vymrzlá, uvítání je vřelé. Pan archivář mi radí: “Sedněte si radši k tomu topení”. Ve studovně je nábytková stěna jako v obývacích pokojích normalizačního paneláku, plná porcelánového nádobí, i když není jasné kdo a jakou kávu by tu měl pít. Retro atmosféru doplňuje za sklem fotografie Karla Gotta, která už mne ani nepřekvapuje.
Karel Gott v archivu. Fot. Karina Hoření
Úplně fascinovaná jen fotím další a další zátiší. Taky proto, že s dokumenty jsem štěstí tentokrát neměla. Co zbylo z historie ve své době největší továrny na koberce v Rakousku-Uhersku a později v Československu, je hlavně technická dokumentace a vzorníky.
Vzor koberce vyráběného ve Vratislavicích, SOkA Most, Ignaz Ginzkey – výroba koberců ve Vratislavicích 1814- 1965, karton 9.
To se prostě někdy stává. Továrna prošla po válce znárodněním a v devadesátých letech po neuspěšné privatizaci postupně zanikla: scénář, který se v průmyslovém kraji severních Čech opakoval mnohokrát. Většina dokumentů byla v těchto turbulentních obdobích ztracena. Že jsem toho moc nenašla nemusí být vždy jen výsledek “velkých dějin” – ale i malých rozhodnutí. Představy o tom, co je důležité zachovat, můžou být úplně jiné pro ty, kteří dokumenty vytvářejí, kteří je uchovávají a kteří je hledají.
Protože mám čas, nechám si ještě přinést náhodně pár krabic, protože archivy fungují i opačně. Někdy něco hledáte a nenajde, jindy zase nehledáte a přesto najdete něco, o čem ani nevíte, že chcete – jako registrační karty lidí nuceně nasazených ve vratislavické fabrice za druhé světové války.
Mužů bylo méně, pocházeli hlavně z Francie a Itálie. Žen, které pracovaly v přádelnách bylo kolem stovky – skoro všechny ze Sovětského svazu, z dnešní Ukrajiny a západního Ruska. Jen málokdy pracuji s fotografiemi lidí, jejichž osudy se zabývám. Většinou jsou skryti za nějakou ůřední korespondencí nebo konfiskačním seznamem. Trávím proto hodně času detailním studiem jejich tváří. Většina žen, které byly nuceně nasazené ve Vratislavicích byly velmi mladé a pocházely z vesnic. Na fotografiích jsou opálené od práce na poli, často mají copy, vyšívané košile a korále.
Fotky některých byly z registračních karet vystřižené a nalepené na jekési tablo, které už po válce a v češtině připomínalo nucené nasazení. Když vezmu tablo s fotkami žen, dvě podobenky, přilepené lepidlem před desetiletími, se uvolní z papíru a spadnou pod stůl. I když jsem obě fotky hned sebrala, ztratila jsem přehled, která patřila na které místo – která tvář patřila A. Buszydyganzukové a která Mag. Ivanišové. Obě pocházely ze sovětské Ukrajiny a když dorazily do Vratislavic bylo jim kolem dvaceti. Porovnávám skrvny od lepidla, drobné zakřivení ustřižených fotek, nakonec zapojuji i představovist – nějak si myslím, že A. je Anna a k té se hodí víc copy, zatímco Magdalena by spíš mohla mít drdol. Pravda je ale ta, že vůbec nevím a asi už nikdo, která tvář patří ke které fotografii. Cítím se hrozně- částečně protože jsem porušila nějakou archiválii, i když mi byla jen propůjčena ke studiu, ale taky protože jsem zničila historický důkaz o životě lidí, kteří jsou jinak zapomenutí.
Když jsem našla registrační karty nuceně nasazených, měla jsem pocit, že konečně zalidňuji historii vratislavické továrny, že znám jména a tváře, o kterých můžu psát a navrátit je tak do historie, ze které je nejspíš vymazaly války a stalinismus. To je ale právě ta iluze archivu, že zachovává a umožnuje popsat věci jak jsou. Co a jak se uchovává v archivu formují i okamžiky, jako když jsem zvedla jediný dokument ve studené studovně na podzim 2024. Možná se stalo něco podobného, když tablo někdo lepil v padesátých letech a fotky se mohly rozletět podobně i někdy v devadesátých letech, kdy doputovaly do archivu. Archiv je otiskem mnoha lidí, kteří ho tvoří, a tenhle nakonec i mne, která jsem ho měla pouze nezůčastněně studovat.
Tablo k připomínce totálního nasazení ve vratislavické továrně, Fot. Karina Hoření
Trochu už se bojím brát do ruky jakýkoliv další papír a taky už mi opravdu mrznou nohy. Všechno jsem vrátila do krabic, jak nejlépe umím, rozloučila jsem se s archivářem, který má podobně studenou kancelář obestavěnou krabicemi a odcházím. Využívám ještě toho, že je třeba zase slézt několik pater a prozkoumávám další zákoutí, která se mi odhalila. V mezipatrech, na stolech, u východu – všude jsou naskládané krabice s dokumenty, podobné jako jsem dnes dostala po vyplnění několika formulářů a ukázání občanky. Většina z nich je ze zkrachovalých průmyslových podniků severních Čech. Z umístění krabic není jasné, jestli už byl vynesen ortel a jsou to “archiválie”, které je nutné zachovat, očíslovat a zanechat pro příští generace, aby hovořily o historii, nebo jsou to jen papíry, které byly vyhodnoceny jako nedůležité a budou někam vyhozené, aby je někdo za dekádu neúspěšně hledal.
Až když jsem vyšla ven, uvědomila jsem si, jak fyzicky blízko mají papíry na chodbách ke svému zničení. Podnik hned naproti archovu jsou sběrné suroviny. Do jeho dvora, kde taky nabízí skartaci, je vidět přímo ze studovny. Komplex těchto dvou institucí tak ztělesňuje dokonalý koloběh věcí, je to barokní memento mori, nekonečný hinduistický koloběh zániku a vzniku.
Sběrné suroviny jsou hned naproti archivu, Fot. Karina Hoření
Karina Hoření
[1] Derrida, J. (1996). Archive fever: A Freudian impression. University of Chicago Press.
[2] Callahan, S. (2024). When the Dust Has Settled: What Was the Archival Turn, and Is It Still Turning?. Art Journal 83.1: 74-88.
[3] Spurný, M. (2016). Most do budoucnosti: Laboratoř socialistické modernity na severu Čech. Charles University in Prague, Karolinum Press.
[4] Mojsl, A. (2021). Turistika v Českém ráji v období před první světovou válkou (se zaměřením na město Turnov a jeho okolí). Diplomová práce, vedoucí Stehlík, Michal. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin.
Magdalena Bubík returns to her hometown to see it with fresh eyes – as both a researcher and someone who has always lived on the border. In this conversation, she talks about her fascination with the Bridge of Friendship, the lingering ghosts of history in Cieszyn, and how academic research became a path to understanding her own identity.
This is not just a story about the past, but about how the past still shapes the present – through memory, displacement, and life between cultures.
We invite you to read the full interview (in Polish) in “Głos” and see Cieszyn through Magdalena’s eyes – the link is available here.
In mid-September, Karina and Karolina met in Berlin to present our team’s initial findings on the subsequent forms of recycling. The occasion was the Genealogies of Memory conference, which this year sought to address the question of what was left of World War II.
Starting with the example of Josef Bubák’s locksmith shop in Vratislavice near Liberec, which became the subject of 1970s Czech press coverage about German inscriptions (as Karin discussed in her blog post), Karina and Karolina explored what remained of the formerly German and what was subsequently recycled. They presented an initial typology consisting of three phases, illustrating how approaches to formerly German properties differed immediately after the war, during the socialist decades, and after 1989. They emphasized the variability within each period and the internal differences between them, as well as highlighted how comparisons between Czechia, Poland, and Slovakia provide valuable insights into local and national policies of dealing with the formerly German.
The conference, held in the atmospheric spaces of the German Academy of Sciences, offered a perfect setting to discuss our findings and reflect further on our work. It was also a perfect opportunity to speak with other scholars interested in material culture, which remains crucial in conference experiences.
Karina Hoření and Karolina Ćwiek-Rogalska in front of the building of the German Academy of Sciences
In a recent conversation for TVN24’s historical series, Karolina Ćwiek‑Rogalska reflects on the complex legacy of the so‑called “Recovered Territories” (Ziemie Odzyskane) in Poland. She discusses what these regions were, who was resettled there, and how memories and identities around these areas continue to evolve — especially as new generations reinterpret the past.
We invite you to a public debate organized around the latest issue of Sprawy Narodowościowe. Seria nowa. The discussion will center on the complex ways histories are remembered, lived, and negotiated in post-displacement Central Europe. In the lead-up to the debate, we’ve been featuring the articles from this issue on our Facebook page. Be sure to check them out for background and insights!
We especially encourage you to read Michal Korhel’s and Karolina Ćwiek-Rogalska’s editorial– they offer an introduction to the issue’s central themes.
Participants:
Kamila Fiałkowska (University of Warsaw)
Agata Tumiłowicz-Mazur (New York University)
Dariusz Stola (Institute of Political Studies, Polish Academy of Sciences)
Moderator: Karolina Ćwiek-Rogalska (our PI and Co-Editor-in-Chief of Sprawy Narodowościowe)
The event will delve into themes of memory, identity, displacement, and the legacies of migration in the region. It is free and open to all. We warmly welcome your presence and contributions.
In the interview in “Wysokie Obcasy”, journalist Dorota Wodecka speaks with Karolina Ćwiek-Rogalska, our PI and author of the acclaimed book “Ziemie. Historie odzyskiwania i utraty” (“Lands: Stories of Recovery and Loss”). The conversation delves into variety of postwar experiences of millions of people who were resettled to Poland’s so-called Recovered Territories, but also tackles the questions we research in our project.Karolina compares how these processes looked like in Poland and postwar Czechoslovakia, but also shows the long inheritance of them. How are our genealogies intertwined with the post-1945 policies and decisions of our acenstors? Why Polish settlers decorated German graves, especially in the early years after the war, when they had no graves of their own loved ones nearby? How cultural recycling shaped the new communities, from reusing German furniture and religious monuments to transforming war memorials into Polish shrines? It all contributes to a wide range of emotional inheritance the inhabitants of post-displacement regions face on the daily basis.
In May, our researcher Michal Korhel participated in a student-led march from Postoloprty to Žatec in northwestern Czechia, held in remembrance of the tragic events of late May and early June 1945, during which hundreds, possibly thousands, of German-speaking civilians — including women and children — were killed in Postoloprty.
Throughout the march, participants symbolically carried the names of the victims, aiming to foster a personal connection with the past and to restore individual identities to those who have long remained anonymous in historical records.
The route traced key locations linked to the massacre, and the experience was marked by several deeply emotional moments — including an encounter with a local resident whose father was among the victims, and stops at memorials established by activists.
While silence persists in some local communities, memory initiatives — often spearheaded by individuals from outside the region — continue to play a crucial role in preserving awareness of this painful chapter of history.
The march was not only an act of remembrance, but also a call for historical accountability — an attempt to address the overlooked and unspoken aspects of the past and to give voice to those who have been silenced for decades.
In the accompanying text, Michal reflects on his experience, shares conversations held during the walk, and situates these moments within the broader framework of local memory culture.
