In the aftermath of World War II, the geopolitical landscape of Central Europe underwent significant changes. One such event was the expulsion of Germans from Czechoslovakia, a historical process that continues to resonate today.
The 14th episode of the Czechostacja podcast, created by Jakub Medek, a Czech-Polish journalist, entitled “Czystka etniczna po czesku. Wypędzenie Niemców Sudeckich” provides an in-depth look at this event. A guest in the episode was Karolina Ćwiek-Rogalska. Together, they delve into the circumstances leading to the expulsion, the experiences of those affected, and the lasting impact on the region of the Czech Borderlands.
It was a great opportunity to bring these events closer for the Polish listeners. You can listen to the podcast, in Polish, here.
[ENG, Czech version below] During her archival research in the local archive in Liberec, Karina Hoření found a document that connects the issue of property changes after the war with the history of the Holocaust of the Roma and Sinti. After the war, a nomadic wagon was found in Liberec that was supposed to be sold, but the rightful owner claimed it at the last minute. In her essay, Karina not only describes this story and object in detail but reflects on the role it can play in our understanding of the forgotten culture of the North Bohemian Sinti.
Když jsem poprvé viděla faksimile evidenčních knih tzv. cikánského tábora v Osvětimi-Březince, překvapilo mne, že v nich byli evidovaní i vězni pocházející z Reichenbergu (Liberce) nebo Maffersdorfu (Vratislavic nad Nisou). Do dospělého věku jsem netušila, že v mém rodném městě byla nějaké romská komunita, která byla pronásledována za druhé světové války. Až v roce 2011 historik Severočeského muzea Ivan Rous přišel s důkazy, že i přímo v Liberci byly tábor pro Romy, které byly ale po válce uplně zapomenuty.
V pohraničních československých městech žili převážně Sintové, etnická skupina německy hovořících Romů. Sintové byli ale svázáni příbuzenskými svazky s původními českými a moravskými Romy i s tzv. světskými nebo s rodinami Sintů v Německu a hranice těchto etnických a profesních kategorií nejsou vždy jednoznačné. Vhled do toho, jak mohl vypadat život Sintů v českém a německém pohraničí mohou dát vzpomínky Antonína Lagryna nebo kniha Philomeny Franz.
Sintové, kteří žili v Československu převážně v pohraničí, jsou zapomenuti z několika důvodů. Holokaust Romů a Sintů nebyl v České republice dlouho připomínán. Desetileté snahy o zbourání vepřína na místě bývalého tzv. cikánského tábora v Letech a odpor části veřejnosti i politiků k postavení důstojného památníku ukazují, že proces uznání této etapy historie není ještě v české společnosti skončen.
Sintové se pohybovali převážně v německojazyčném prostředí a kultuře, která byla také na konci války v českých zemích v podstatě zničena a s odsunem českých Němců tak nebyl nikdo, kdo by předával vzpomínku na kulturu Sintů.
O to cennější jsou proto stopy po kultuře libereckých Sintů a Romů, které občas nacházím při našem výzkumu o poválečné transformaci Reichenbergu v Liberec.
Podařilo se mi takto najít v dokumentech o sporech o konfiskovaný majetek fotografii kočovného vozu. Existuje jen málo dokladů materiální kultury a životního stylu předválečné populace Sintů v Českoslovenku a stejně tak není ani mnoho fotografií, kde by Romové a Sintové prezentovali sami sebe.
Na této fotografii předvádí rodina svůj bohatě zdobený vůz. Takové celodřevěné maringotky byly považovány za nejluxusnější (Horváthová, 2005, s. 64). Pár prezentuje svoje bohatství také tím, že do fotografie zakomponoval i ohlávky a postroje na koně. Fotografie, která mohla vzniknout pro rodinu či přátele se po válce ale hodila k jiným účelům.
Podle záznamů Likvidačního úřadu (orgánu Místní správní komise a později Místního národního výboru v Liberci), který měl na starosti konfiskaci a redistribuci původně německého majetku se vůz našel na podzim 1946 v Liberci. Stál v ulici U Věže v jednom z industriálních areálů u řeky Nisy. Našel jej zde Jan Růžička, brusič bytem v Podmoklech – podle typického příjmení a profese můžeme uvažovat, že se jednalo o příslušníka komunity českých Romů, která ale byla v roce 1946 také v troskách, protože nacistickou perzekuci přežili jen jednotlivci (Horváthová, 2021).
z mapy Liberce z třicátých let- vůz byl nalezen v Turmgasse, dnes ulice U Věže (Reichenberg Stadtplan Wikimedia Commons)
Jan Růžička obratem vůz od úřadu koupil. Tento bod příběhu skrývá hodně nejasností. V Liberci se po válce nacházely věcí reálně nebo zdánlivě bez majitele, po odsunu většiny předválečných obyvatel zůstalo vě městě hodně opuštěných drobných objektů jako třeba automaty na limonádu nebo váhy, kde nebylo jasné, jestli patří k nějakému podniku pod národní správou a o které se nikdo nestaral. Předpokládalo se, že takové objekty byly německé a tudíž byly konfiskovány i když noví čeští úřednici měli jen matnou představu o tom, komu majetek patřil před válkou.
Otázkou také je, jak se Jan Růžička o vozu, který měl být podle jeho informací už dva roky opuštěný, dozvěděl. Našel jej náhodou? O jeho existenci tušil dopředu třeba protože se znal z jeho majitelem? Kočovné rodiny se před válkou často setkávaly při různých příležitostech (Horváthová, 2005, s. 68).
Věci, které patřily před válkou Sintům nebo Židům sice teoreticky neměly být konfiskovány, ale často nebyl nikdo, kdo by se o ně přihlásil. V případě opuštěného vozu se tak stalo a zde právě vstupuje do hry výše popsaná fotografie.
Měla sloužit jako důkaz, že právoplatným majitelem je Antonín Klimt (typické příjmení severočeských Sintů). Ten přidal fotografii jako důkaz k dopisu, ve kterém tři svědci potvrzují, že vůz je jeho majetkem už od roku 1936.
Ani tento dokument ale neodpovídá na všechny otázky. Byla to náhoda, že Klimt začal pátrat po svém voze ve stejné době, kdy ho Jan Růžička chtěl koupit nebo se to nějak dozvěděl?
Především je otázka, proč a kdy Antonín Klimt svůj vůz opustil? Dopadla na něj rasově motivovaná perzekuce a byl někde internován nebo se skrýval?
Alespoň částečně má tento příběh šťastný konec. Ačkoliv snaha o restituci majetku obětí holokaustu ať už židovského nebo romského byla zdlouhavá a mnohdy neúspěšná, v tomto případě Likvidační úřad žádné další doklady nevyžadoval, zrušil prodej vozu Janu Růžičkovi a potrvdil vlastnictví Antonína Klimta. Nevíme, jak s vozem Klimt dále naložil. Díky tomuto příběhu ale víme, že alespoň jeden kočovný vůz předválečných Sintů válku přečkal a nebyl zničen. Do tzv. cikánských táborů v Letech u Písku i v Hodoníně u Kunštátu příjížděly kočovné rodiny často na vozech, které zde ale byly zničeny – při archeologickém průzkumu areálu bývalého tábora v Letech byly nalezeny jen kousky vybavení vozů. Pokud kočovné rodiny musely svoje vozy před internací někde zanechat, často někdo využil příležitosti se o ně obohatit jako v případě rodiny Šmídů z jižních Čech.
Pokud se svým vozem Antonín Klimt dále kočoval, dělo se to maximálně do konce padesátých let. Tehdy začal platit v komunistickém Československu, kde pokračovala represe Romů, zákaz kočování. Zákaz definitivně zničil životní styl a kulturu kočování.
Jako obvykle v našem výzkumu – fyzické objekty nejsou cílem našeho hledání, ale otevírají nové perspektivy minulosti. Předměty jsou klíčem k určitým příběhům historie a můžeme skrze ně ukázat komplexnost takových příběhů. Ztracený a navrácený vůz je příběhem o kultuře severočeskýh Sintů, jejím zničení za holokaustu, ale i o (ne)možnosti reparace a návratu předválečného uspořádání. V případě německého majetku a jeho konfiskace je problémem bádání spíše zahlcenost věcmi – případů nezákonné kofiskace, snah o vrácení majetku, ztracených věcí a žádostí nově příchozích je tolik, že je pro badatele*ky těžké se v nich vlastně orientovat nebo vybrat ty exemplární.
Případy, které řeší majetek Romů či Sintů, jsou mnohem vzácnější a problémem pak je, že tyto neúplné případy možná nikdy nebudeme moc doplnit a převyprávět. O to víc je třeba se zaměřit na historii Romů a Sintů, která není jen historií něčeho exotického a jiného. Je to integrální součást příběhu československého pohraničí a může nám pomoci pochopit ji v její komplexnosti.
Karina Hoření
Horváthová Jana a kol. 2021. To jsou těžké vzpomínky. Praha: Větrné mlýny. Horváthová Jana. 2005. Meziválečné zastavení mezi Romy v českých zemích. Romano Džaniben 2/12 63-84.
We are happy to announce that a new article by our principal investigator, Karolina Ćwiek-Rogalska, was published in the journal Acta Poloniae Historica.
The article delves into the memoirs of Polish soldiers who settled in the Recovered Territories after World War II, examining how they convey the stories of Poland’s acquisition of the formerly German lands in 1945. Karolina identifies two main forms of storytelling: myth and lore. The myth represents authoritative and obligatory stories, while lore involves flexible and optional storytelling. She also discusses how the myth of the ‘recovery’ evolved into lore over time, from the immediate post-war period to the 1970s. This analysis sheds light on the various ways in which personal and collective experiences shape the narratives of historical events.
The article is available in open access on the web page of Acta Poloniae Historica and our our website. We’d like to encourage you to check the whole issue of the journal as well.
During her archival research in the local archive in Liberec, Karina Hoření found a document that connects the issue of property changes after the war with the history of the Holocaust of the Roma and Sinti. After the war, a nomadic wagon that was supposed to be sold was found in Liberec, but the rightful owner claimed it at the last minute. In her essay, Karina not only describes this story and object in detail but reflects on the role it can play in our understanding of the forgotten culture of the North Bohemian Sinti.
On January 21st, Karolina Ćwiek-Rogalska was a guest at the Skarbiec Nauki Polskiej audition at the Second Programme of Polish Radio. The audition, broadcasted in collaboration with the Foundation of Polish Science, aims to introduce the listeners to the research done by the former stipends of the Foundation.
Karolina was able to recall the recent discoveries made by the Spectral Recycling team, as well as to talk about her previous research in western Bohemia. She presented the fundamental intuition of our project: that the expellees are somewhat still present in the cultural landscape of the post-displacement regions by the things they left behind. She briefly discussed how hauntology works and how to engage with that theory while doing ethnographic research.
We are pleased to share a new article by our principal investigator, Karolina Ćwiek-Rogalska, published in the journal of Environment & History. In this article, Karolina explores the complex and often invisible histories of two orchards left behind, Baberow (Bobrowo) and Rieselei (Porosty), located near Wałcz, a town in northwestern Poland that underwent drastic demographic and political changes after 1945.
Drawing on ethnographic and archival data, Karolina reveals how the orchards are not only sources of fruit but also sites of memory and belonging for different communities. Moreover, she argues that the orchards are multitemporal entanglements, where the past and the present, the human and the nonhuman are constantly interacting and influencing each other. She invites us to rethink our relationship with nature and history and acknowledge the orchards’ agency and resilience.
The article is available in open access on our website. We’d like to encourage you to check the whole issue of the journal as well.
Hauerland. This is the name of the predominantly German speaking region in central Slovakia, but also the name of a new play in the J. G. Tajovský Theater in Zvolen, directed and written by Petr Palik. The play depicts the everyday life of a multi-ethnic community in central Slovakia and how it was largely negatively affected by the historical events of the 1930s and 1940s. In the following lines, you can learn about Michal Korhel’s impressions from the play he saw on December 13, but also about its significance in the context of the Slovak culture of remembrance with regard to the local German-speaking population.
[ENG, Slovak version below] Hauerland. This is the name of the predominantly German speaking region in central Slovakia, but also the name of a new play in the J. G. Tajovský Theater in Zvolen, directed and written by Petr Palik. The play depicts the everyday life of a multi-ethnic community in central Slovakia and how it was largely negatively affected by the historical events of the 1930s and 1940s. In the following lines, you can learn about Michal’s impressions from the play he saw on December 13, but also about its significance in the context of the Slovak culture of remembrance with regard to the local German-speaking population.
Foto poster: Vanda Mesiariková
História nemeckej menšiny na Slovensku a predovšetkým násilie páchané voči nej počas Slovenského národného povstania (SNP), ako aj v prvých povojnových rokoch sú v rámci slovenskej spoločnosti ešte stále marginalizované. V tomto smere by sa dalo hovoriť o akejsi “kultúre zabúdania.” Bližšie som sa tým zaoberal v mojom predchádzajúcom príspevku.[1] Krátko po jeho zverejnení som sa od jednej z narátoriek môjho výskumu v Handlovej dozvedel o divadelnej hre s názvom „Hauerland“ hranej v Divadle J. G. Tajovského vo Zvolene v réžii Petra Palika.[2] Nejaký čas mi trvalo, kým som sa do Zvolena dostal, no v decembri minulého roku som predstavenie „Hauerland“ konečne videl. V nasledujúcich riadkoch sa môžete dozvedieť o význame tejto hry v kontexte slovenskej kultúry pamäti ohľadom tu žijúceho nemecky hovoriaceho obyvateľstva, ale zároveň aj o mojich dojmoch, ktoré som si z divadla odniesol. Nie som divadelný kritik, ale historik, a preto sa môže táto recenzia zdať divadelnému publiku trochu netradičná.
Prvotný kontakt širokej verejnosti s dejinami vo väčšine prípadov nevedie cez odborné monografie alebo články, ale predovšetkým cez ich umelecké spracovanie v rôznych médiách, ku ktorým patrí aj divadlo. Inscenácia historických prameňov sa v strednej Európe už dávno etablovala ako špecifická forma prezentácie dejín resp. dejinných udalostí a spojitostí. Jej tvorcovia takýmto spôsobom zároveň vyzývajú verejnosť k diskusii na konkrétne témy. Umelecké spracovanie problematiky nemeckej menšiny vo vojnových, ale predovšetkým povojnových rokoch na Slovensku je dajme tomu oproti rovnakej téme v českom kontexte minimálne. Pri divadelných spracovaniach tvorí výnimku napr. dokudráma Marcela Hanáčka „Domov“,[3] v ktorej autor sa zaoberal núteným vysídlením spišských Nemcov. Paradoxne, mottom 74. sezóny Divadla J. G. Tajovského vo Zvolene, ktorej súčasťou bola aj premiéra predstavenia „Hauerland“, bol taktiež „domov“. Obe hry tak prezentujú Slovensko ako domov karpatských Nemcov, kde žili niekoľko storočí a ktorý museli nedobrovoľne, a často násilne opustiť.
Zber úrody, foto: Vanda Mesiariková
Vráťme sa ale ešte na začiatok. Čo je to vlastne Hauerland? Ináč ako v prípade českého pohraničia resp. Sudet, kde nemecká menšina tvorila na ucelenom území väčšinu, žili Nemci na území Slovenska vo viacerých prevažne nemecky hovoriacich regiónoch. Jedným z nich bol alebo je práve Hauerland nachádzajúci sa na strednom Slovensku v oblasti obcí a miest Nitrianske Pravno, Handlová, Kremnica a Veľké Pole. Zvolen, v ktorom je možné si inscenáciu pozrieť, doň paradoxne nepatrí. Hoci je to geografický názov, Hauerland tvoria aj ľudia, ktorí v ňom žijú – Slováci, Nemci, Maďari, Židia, Rómovia…
Mapa Hauerlandu s nemeckými názvami jednotlivých obcí, Wikimedia Commons, DTG
Práve o týchto ľuďoch a ich vzťahoch v rokoch 1933 až 1946 je predstavenie „Hauerland“. Dej hry nemá jednu hlavnú postavu, ide skôr o príbeh spoločenstva v nemenovanej obci, ktorá sa môže nachádzať niekde v Hauerlande, ale rovnako aj na Spiši a pokojne aj niekde v českom pohraničí. Pestrosť postáv zobrazuje heterogénnosť celej komunity. V priebehu deja je možné sledovať vývoj postáv ovplyvnený dobovými udalosťami. Podobne ako história samotná nie je čierno-biely ani každodenný život jednotlivých postáv. Niektorí Nemci boli ovplyvnení ideológiou národného socializmu, iní sa snažia udržať predvojnový „neutrálny“ stav, vzájomne si pomáhajú nehľadiac na národnosť alebo aktívne bojujú na strane partizánov v SNP. Postavy Židov (trochu stereotypicky obchodníkov) na začiatku priateľsky vychádzajúce s ostatnými obyvateľmi obce, sú postupne vystavované antisemitským útokom, arizácii majetku, a neskôr sa divák dozvedá o ich transporte do koncentračného tábora. Nepriamo je naznačená problematika národnostne zmiešaných manželstiev, na ktoré bolo nazerané s určitou nedôverou a ktoré sa taktiež často nevyhli povojnovej odplate. Na konci v dôsledku nenávisti a konfliktov z pôvodného mnohonárodnostného spoločenstva neostane nič.
Inscenácia „Hauerland“ je autorským dielom. To jej autorovi dáva určitú slobodu pri spracovaní tejto zložitej témy, ale zároveň to môže viesť k (ne)chcenému skresľovaniu dejín. Tejto divadelnej hre predchádzala obsiahla rešerš relevantnej literatúry, rozhovory s miestnymi pamätníkmi a spolupráca s Karpatskonemeckým spolkom na Slovensku. Autor a režisér v jednej osobe v nej využíva aj akési autentizačné ukotvenia, a to vo forme dobových filmových záberov alebo úryvkov z prejavov politikov. Tie pôsobia zväčša atraktívne z audio-vizuálnej stránky a dotvárajú dobovú atmosféru, pričom hre dodávajú určitú vierohodnosť. Asi najsilnejším takýmto prvkom je použitie spomienok na masaker nemecky hovoriaceho obyvateľstva v Banskej Štiavnici počas SNP.[4] Je samozrejme otázne na koľko je bežný divák schopný tieto jednotlivé prvky rozoznať, ak sú zakomponované priamo v monológoch postáv. To, samozrejme, záleží od predchádzajúcich znalostí a môže niekedy pôsobiť problematicky. Ako príklad je v tomto smere možné uviesť scénu povojnového lynču nakrátko ostrihanej Nemky oblečenej vo vlajke nacistického Nemecka. Z historickej perspektívy sú takéto obrazy lynčovaných žien na uliciach známe skôr z povojnového Francúzska, prípadne z českého pohraničia. Do obce v Hauerlande tento obraz veľmi nezapadá, čo si bežný divák nemusí uvedomiť. Táto inscenácia je síce fikciou a má právo na zovšeobecňovanie prípadne sa môže opierať o obrazy z iných geografických kontextov, ale zároveň obsahuje množstvo prvkov dokumentárneho divadla. Preto môže byť pre diváka ťažké určiť, kde je hranica medzi inscenovaným historickým prameňom a umeleckou tvorbou.
Rozhovor o možnostiach odporu, foto: Vanda Mesiariková
V kontexte autenticity „Hauerlandu“ je ešte potrebné spomenúť, že som mal možnosť rozprávať sa o predstavení s niektorými narátormi v rámci môjho výskumu, z ktorých jedna narátorka zažila vojnové a povojnové obdobie priamo v spomínanom regióne. Jej vyjadrenie v zmysle, že sa na predstavení cítila, ako keby sa vrátila v čase, by mohlo predstavovať samostatnú recenziu inscenácie.
Okrem problematiky nemecky hovoriaceho obyvateľstva v „období extrémov“, ktorá je bez pochýb stredobodom predstavenia, otvára „Hauerland“ aj množstvo ďalších tém, ktorým sa slovenský verejný a čiastočne aj odborný diskurz (žiaľ) zatiaľ úspešne vyhol. K nim patria prenasledovanie Rómov a Sintov, ako aj homosexuálov v tom istom období alebo sexuálne násilie zo strany Červenej armády počas oslobodzovania Československa a deti narodené v dôsledku tohto násilia. Na jednej strane ide určite o záslužný a dôležitý počin, no na strane druhej je škoda, že inscenácia ostala len pri načrtnutí týchto tém a nešla v nich ďalej do hĺbky. Ostáva len dúfať, že do budúcna neostanú len v pozadí.
Keď slovné konflikty prerastú do násilia, foto: Vanda Mesiariková
Aj keď divadlo ako také nie je hodinou dejepisu, v určitom smere preberá úlohu akéhosi sprostredkovateľa v rámci historicko-politického vzdelávania. Verejnosti rozpráva príbeh, ktorým vracia diskurzy spojené s minulosťou do prítomnosti. Inscenácia „Hauerland“ poskytuje obecenstvu pohľad na medziľudské vzťahy v období, keď boli do veľkej miery formované veľkými dejinnými udalosťami, a to bez zbytočného pátosu. Zároveň je v nej skrytá kritika slovenskej spoločnosti v súvislosti s vyrovnávaním sa s vlastnou negatívnou minulosťou. Slovami autora a režiséra hry Petra Palika: „robíme hrubé čiary a zakrývame si oči, vymeníme kabáty, ľudia sa len prehodia do iného myslenia alebo ideológie, a fungujeme tu stále.“[5] Z perspektívy problematiky nemecky hovoriaceho obyvateľstva na Slovensku táto divadelná hra totiž vracia tragické osudy tohto obyvateľstva z minulosti a ponúka ich verejnej diskusii s apelom, že ide o dejiny a pamäť Slovenska. Dôležitosť inscenácie spočíva v tom, že slovenská verejnosť tieto osudy nepozná. Aj preto je „Hauerland“ potrebné vidieť.
Michal Korhel
Logge, T., Schöck-Quinteros, E., & Steffen, N. (Eds.). (2017). Geschichte im Rampenlicht: Inszenierungen historischer Quellen im Theater. De Gruyter.
On January 8-10, 2024, the third in person meeting of the entire Spectral Recycling Team took place. This time, we met in Warsaw. On Monday, we discussed our plans for the new year. Since we plan to continue our field and archival work this year, it was crucial to make some plans in advance. We had a chance to follow with our analyses, especially what “post-German” can mean in the context of post-displacement regions of Czechia, Poland and Slovakia. In the evening, we decided to see the illumination on the Royal Route, which refers to the Christmas decorations popular in the 1950s and 1960s. Such a way to make some more conversation on the meaning of things in Central European pasts!
The next day was an opportunity to present preliminary research results to a wider audience. The presentation took place during an open seminar of the Department of Literary and Cultural Studies of the Institute of Slavic Studies, Polish Academy of Sciences. It had a hybrid form. Karolina Ćwiek-Rogalska, Karina Hoření and Michal Korhel together gave a presentation entitled “Introduction to Ghost-Hunting. Spectral Objects, Recycling Strategies and Human-Nonhuman Relationships in Post-Displacement Regions of Czechia, Poland and Slovakia”. In the presentation, each of the theoretical concepts we work on was presented on the basis of one case study from each studied region. Thus, we talked about Czech ghosts, Polish recycling strategies and the role of non-human actors in the resettlement in Slovakia. Questions for the Team members concerned, among others: the layers of recycling that we investigate, whether we meet friendly or unfriendly ghosts, what emotions accompany the people we interview, what challenges we face and whether we have already had first successes and failures, regarding the original assumptions.
The meeting was followed by a workshop with dr hab. Dobrochna Kałwa, from the Faculty of History at the University of Warsaw. Our conversation focused on oral history as the basis for conducting interviews (more information about our last workshop you can find here). This topic is constantly present in our considerations and we are planning further meetings with ethnologists and historians concerning that matter.
Wednesday we spent on summarizing three days of meetings and planning the new year. It was also an opportunity to determine how we want to follow with the knowledge acquired during workshops on using the MAXQDA program (more about our training here). We also had the opportunity to reflect on the current method of collecting materials, both field and archival.
We are looking forward to new challenges and promise to share with you our discoveries, successes, but also the difficulties we encounter. We encourage you to follow our website and Facebook profile (link).
Starting in September and finishing in early November – with a short break – our PI, Karolina Ćwiek-Rogalska, was carrying out another round of her fieldwork in Central Pomerania. Late summer and early autumn were a perfect time for looking closely at various forms of cultural recycling, as the falling leaves and dying grass revealed abandoned villages, such as Doderlage / Dudylany, or allowed her to examine formerly German cemeteries in the vicinity, as well as recycled monuments.
Karolina did various forms of participant observation, a fundamental ethnographic method. She was able to take part in official commemoration celebrations in the military cemetery in Bukowina, stroll through the woods, looking for abandoned lonely farms, only briefly inhabited after the war, together with her interview partners, as well as expand her research into some new areas. Among them were Borne Sulinowo, formerly German Gross Born, and later a Soviet military base, and Złotów, formerly German Flatow, where a robust Polish minority used to live before the war.
She also collected materials, stored at the state archive in Piła, formerly German Schneidemühl. In our project, we follow both ethnographic and archival sources, treating them not in comparison, but in connection, as they reveal various points of view and modes of telling the stories of the German ghosts in post-displacement regions.
