During her visit to Warsaw on September 23, ERC President Maria Leptin engaged with members of the Polish government, science policy-makers, ERC grantees, and the research community. The program included the participation of ERC Scientific Council member Leszek Kaczmarek and former ERC Vice-President Andrzej Jajszczyk, alongside many ERC grantees and panel members.
Karolina Ćwiek-Rogalska was invited to speak about Spectral Recycling, providing insights into the application process and answering questions from the audience offering a brief overview of the work being conducted within the project.
We hope that the meeting became an inspiration and motivation for potential winners of ERC grants and that soon we will be able to see more and more people in Poland who will successfully run such projects.
How was it to be a settler in the early postwar years in Pomerania? Those who participated in an urban game prepared by the Wałcz Land Museum now have an idea. On September 14, the Museum invited all interested to join a cohort of new settlers. Karolina was among them, eager to observe the reactions and comments this activity would generate within the local community.
The participant observation began at the railway station, proceeded through the documentation services at the former State Repatriation Office, and included taking photographs in the oldest atelier in Wałcz, established in 1948. One of the activities involved identifying plaques that displayed German and Polish street names, and figuring out which German name had been changed to which Polish name. You might wonder if Karolina succeeded. Not only did she succeed, but she also broke the record, completing the task so swiftly that the current map was unnecessary. This is just in case you wonder what practical appliances the work on formerly German maps could have.
Eventually, all participants planted tulips in one of the town’s squares. These tulips are expected to bloom in April next year, 80 years after the first settlers arrived in Wałcz from Korzec in today’s Ukraine. We eagerly anticipate seeing how it will look in the spring!
How to make objects tell the story? One way is to give them space and see what they do in particular constellations with others. This was the way the Wałcz Land Museum’s temporary exhibition on the first postwar period of the town was created. Karolina took part in preparing the exhibition, including the preparation of the descriptions and learning how to arrange objects.
The exhibition, put in a formerly German building of a public school due to the ongoing renovation of the museum, was collecting objects about different groups of the new settlers. Starting with the postwar propaganda poster and stockpiles of the items of luggage, it led to a space divided between the objects brought by people who came from the Eastern Borderlands, Siberia, and Central Poland. A separate place was devoted to people resettled during the operation Vistula, i.e. the inner resettlement in Poland in 1947. In one corner of the room, the objects belonging to soldiers were devoted: those who fought within the 1st Polish Army and came to Pomerania from the east, and those who fought in the West and were able to come to town searching for their families only later. Objects commemorating the fate of those who spent the war in concentration camps were also presented.
In summary, the exhibition tells the story of how German Deutsch Krone changed into Polish Wałcz in the 1940s. It furnishes the base for the incoming permanent exhibition, prepared by the Museum team. Karolina is also taking part in it. We hope to invite you to this exhibition soon enough!
Karina Hoření participated in the “Walkability between Past and Present” workshop in Prague on 11-13 September. The workshop was organized by the Slow Memory project which “addresses the need for increased interdisciplinarity in our understanding of how societies confront their past to contend with environmental, economic, and social changes brought on by sudden events and by slow and creeping transformations.” Participants from different disciplines explored various layers of Prague´s memory in seminars on mapping, creative writing, and even contemporary dance. As walks with interlocutors or exploration of changes within the landscape are part of our methodology already, the experience and knowledge will be used productively in our research.
all pictures taken by Karina Hoření during workshops
At the beginning of September, Magdalena Bubík participated in the mid-term meeting of the Anthropology of Religion Working Group of the German Anthropological Association (DGSKA) at the University of Bremen. The event brought together scholars in the anthropology of religion from all over the world. Magdalena listened to presentations on a variety of topics, such as beliefs in Jakarta, Bengal, or Bangladesh. Each was followed by a discussion by all conference participants. The lecture by keynote speaker, Professor Tyler Zoanni (University of Bremen), on beliefs in Uganda was especially captivating: it tackled the issue of the natives who have learned to live with spirits because they believe it benefits them. This tempted Magdalena to carry this issue onto her research and to consider how ghosts are perceived by the inhabitants of post-displacement regions in Central Europe and how they are aware of their presence. During her presentation, Magdalena shared the story of an altar painting from a blown up church in Liberec. She posed the question of what insights can this story offer about both former and present religious communities in Liberec. After the conference, Magdalena also had the opportunity to visit the city center of Bremen, part of which is UNESCO-listed, and take a photograph with the famous characters from the Brothers Grimm fairy tale, as touching them is said to bring good luck.
photograph with the famous characters from the Brothers Grimm fairy tale
At the beginning of September Karin, Karolina and Michal met in Greifswald. It was not an ordinary work meeting, as their task was to prepare a proposal for the book that is going to be the main result of our project. Even though outside there were the last summer days, our team members worked diligently and, at the end, came up with the structure of the whole book as well as the individual chapters. When the right time comes, we will reveal more details about their results.
working on the book proposal, picture: Michal Korhel
It was not a coincidence that our team members met in Greifswald. The town in northern Germany is the home of the Pomeranian State Museum, where Karin, Karolina and Michal met for their working sessions. The museum shows the history and culture of Pomerania, a historical region nowadays divided by the German-Polish border. In our research we focus on the Polish part and the objects left behind by their former German owners. In the museum in Greifswald our team members could see various objects that the fleeing or forcibly resettled Germans managed to take with themselves. Karin, Karolina and Michal got a guided tour through the exhibition of Pomeranian history in the 20th century by Dorota Makrutzki, a research assistant at the Cultural Office for Pomerania and East Brandenburg. They are very thankful for that and look forward to potential future collaboration.
in front of the Pomeranian State MuseumKarolina and Walcz (Deutsch Krone)Karolina and Dorota Makrutzki in the exposition of the Pomeranian history of the 20th centuryMichal looking at a chalice originally from Nowogard now in the Pomeranian State MuseumKarin in the exposition of the Pomeranian history of the 20th centuryin the exposition of the Pomeranian history of the 20th centurypart of the exposition of the Pomeranian history of the 20th centuryin the exposition of the Pomeranian history of the 20th centurydicussing projects of the Cultural Office for Pomerania and East Brandenburg
[ENG, Czech version below] This summer, Karina Hoření set out on foot to retrace the story she originally found in the archives. She walked part of the Trail of Slovak National Uprising, which connects the places associated with the life of Adolf Hammer, a Slovak German who participated in the Slovak National Uprising. Along the way, she explored the current memory of this event and the role the memory of Slovak Germans plays in it. In diary form, she describes her experiences with “walking ethnography”.
Pondělí 19.8.
Svoje pátrání po slovenských Němcích začínám toto léto v té nejslovenštější vesnici. Čičmany na konci Rajecké doliny jsou proslavené tradičními zdobenými domy, jejichž bílé ornamenty vycházejí zase ze vzorů místní výšivky. I když je pondělí amuzeum je zavřené, stejně se v obchodě se suvenýry tlačí turisté mezi vlněnými ponožkami, vyšívanými opasky, pohledy, magnety, hrníčky, klíčenkami a tričky.
Čičmanské zdobené domy jsou ale příklad fenoménu, kterému britský historik Eric Hobsbawm říká “vynalezené tradice” – ty nejobdivovanější vznikly až ve dvacátých letech, kdy po požáru vesnice architekt Dušan Jurkovič prosadil mezi obyvateli soutěž o nejkrásnější dům.
I se starobylostí domů je to složitější. Na informační tabuli se píše, že dřevěnici, která klidně mohla tu soutěž o nejvyzdobenější dům vyhrát, přivezl dědeček současných majitelů někdy před druhou světovou válkou z Tužiny. Tužinu, která leží jen přes kopec, jsem už navštívila dřív, protože je to jedna z obcí v regionu Horní Nitry, kde žili slovenští Němci. Slovenské lidové stavitelství tak může mít kořeny i v německé obci.
Z archivů vím, že po odsunu Němců z Tužiny lidé z okolních obcí také rozebírali a odváželi zdejší dřevěné domy. Zmínka na informační tabuli ukazuje, že tato praxe převážení domů přes kopce měla starší kořeny (i když v případě předválečné stodoly doufám, že to bylo transakce konsenzuální a že nezahrnovala etnické násilí) a že etnická hranice, kterou dnes tvoří zarostlý kopec, byla prostupnější.
typický malovaný dům v Čičmanech, fot. Karina Hoření
Právě do kopců které oddělují Čičmany od Tužiny a dalších původně německých obcí se odpoledne vydávám. Dlouho nepotkávám nikoho, až partu zarostlých pochodujících mladých mužů. Jeden se mne lakonicky zeptá: “SNP?” Přeložím si to tak, že ho zajímá, zda jdu taky po Stezce Slovenského národního povstání, která v této etapě prochází i Hauerlandem, jak se nazýval region na středním Slovensku, kde žili německy hovořící obyvatelé. Ano, vybrala jsem si tuhle trasu nejen protože po místech, kde dělám letos terénní výzkum, je lepší se přesouvat pěšky, ale taky protože je spojuje Stezka Slovenského národního povstání, jehož osmdesáté výročí bude za necelý týden. Chtěla bych prozkoumat paměť na tuto událost právě v místě, kde je tak nejednoznačná. Slovenské národní povstání,klíčové místo slovenské národní paměti , bylo totiž vnímáno odlišně mezi obyvateli údolí, které se rozkládá pode mnou. Většina slovenských Němců se musela partyzánů obávat a porážka nacistického Německa ve válce (ať už jeho politiku slovenští Němci podporovali nebo ne) znamenala jejich nucené vysídlení.
Zarostlí turisté se mnou ale nechtějí moc diskutovat o slovensko-německém soužití a etických otázkách partyzánského boje. Ve Strážovských vrších, kde spolu stojíme, už mají za sebou přes polovinu trasy z východního Slovenska až do Bratislavy (Stezce SNP se také někdy říká Dukla-Děvín) a ten den ještě chtějí ujít kus cesty. Až potom, co jsme se rozloučili mi došlo, proč byli všichni tak zarostlí – už museli být na cestě tak deset dní a oholí se až dojdou.
Já jsem první den došla do Fačkovského sedla, kde je velký památník bojů, které zde za SNP probíhaly. Podobné budu ostatně míjet po celou cestu. Jsou to pamětní tabule se jmény padlých, v důležitých místech i větší památník. Artefakty byly postupně přidávány, jak se měnila vyprávění o SNP a dnes vytvářejí mnohovrstevnatou krajinu paměti. Místní informační tabule zmiňuje, že proti účastníkům povstání bojovali v těchto místech také příslušníci domobrany z Vrícka/Münichwiesen, nejzapadlejší z vesnic s německy mluvící většinou, která leží pod hřebenem. Slovenští Němci jsou v textu identifikování jako odpůrci SNP a spojenci nacistické okupační armády. V tomto regionu ale není situace tak jednoduchá, na druhou stranu od sedla leží vesnice Malinová/Zeche, kde místní levicově orientovaní slovenští Němci utvořili partyzánskou skupinu, která naopak bojovala na straně SNP a proti německým fašistům.
památník Slovenského národního povstání ve Fačkovském sedle, fot. Karina Hoření
Na hotelu ještě píšu anotaci k článku, který jsme s Michalem Korhelem napsali právě o pozici slovenských Němců do posledního čísla slovenského časopisu Kapitál, věnovanému SNP. Hrozně bojuji se slovy, zradil mne jazyk i ustálené představy o Němcích za druhé světové války. Když totiž píšu “Němci, kteří se zúčastnili povstání” lze to číst dvěma způsoby, ale ve stereotypním chápání Němců jako fašistů to vyznívá spíše jako “Němci, kteří se snažili povstání potlačit”. Dokonce i když napíšu “Němci, kteří bojovali s partizány” je to zavádějící a tak musím neustále zdůrazńovat, na jaké straně stáli slovenští Němci z Malinové.
Úterý 20.8.
Dopoledne mi dochází, že dělat etnografii ve Strážovských vrších nebyl asi nejlepší nápad – jdu celou dobu sama, potkám jen dva “esenpáky”, kteří sveřepě kráčejí směrem k Děvínu (tedy na opačnou stranu, než já) a nechtějí se vybavovat o tom, co pro ně znamená SNP a proč se rozhodli jít v jeho stopách. Až ve Vríckém sedle potkávám dalšího poutníka, který zrovna zutý odpočívá a tak mi nemůže uniknout. “To není náhoda, že jsem si vybrala zrovna tuhle část Stezky SNP” vyprávím mu, “jdu po stopách Adolfa Hammera, slovenského Němce z Horné Štubni, který se na jaře 1945 skrýval v lesích kolem Čičman a pomáhal zde místním partyzánům. Ani jejich dobrozdání mu nepomohlo, když se snažil po válce získat zpět hostinec, který mu byl konfiskován jako Němci”. “Aha, já toho moc o historii nevím, mě zajímá spíš příroda”, odpoví mi můj spolupoutník a dál si povídáme jen o tom, která část Stezky je nejhezčí a jestli potkal medvěda.
Potom pokračuju zase sama. I když z hlediska rozhovorů, které můžu získat, se tato pouť neukázala jako nejlepší nápad, stejně je tahle pěší atropologie zajímavá. Zakouším na vlastní nohy místa, o kterých jsem se dozvěděla minulý podzim v archivu v Martině a můžu si lépe představit a promýšlet Hammerův příběh. Proč se skrýval zrovna s partyzány v Čičmanech, když je to od Horné Štubni docela daleko? Když tam v únoru 1945 putoval, volil cestu přes hory jako já, nebo jel údolími po silnicích? Na horách v té době ještě musel ležet sníh, na druhou stranu byly ale více zalidněné – když se nejezdilo běžně auty, cesty přes kopce byly často kratší.
Kus za Vríckým sedlem procházím například opuštěným sadem, na louce jsou taky vidět základy domů. Přišla jsem totiž do Hadvigy, bývalé německé vesnice, ze které dnes zbylo jen několik rekreačních chalup. V Hadvize jsem byla v rámci svého terénního výzkumu už víckrát (o jedné z návštěv jsem taky napsala blogový příspěvek). Nikdy jsem ale nešla až tak vysoko nad současnou obydlenou část a neuvědomila si, kam až sahala pole a sady původní vesnice. Ovocné stromy, které chodili česat lidé z okolích vesnic až do sedmdesátých let, byly jednou z posledních živých připomínek Hadvigy a jejích původních obyvatel.
starý sad u osady Hadviga, fot. Karina Hoření
Je hezké vrátit se někam, kde to už znám- zdá se, že Hadviga rozkvétá, cesta je opravená až k poslednímu domu, chalupa, která se vždycky zdála prázdná, má otevřené okenice. Navštívím některé chalupáře, se kterými jsme dělala rozhovor minulý rok, ale poznávám i takové, se kterými jsem se ještě nepotkala. Měla jsem v plánu spát ve staré zvonici, ale stalo se, co jsem trochu očekávala, najedla jsem se a vyspala u dobrých lidí v jedné chalupě a zpívali jsme trampské písničky do půlnoci.
Středa 21.8.
Ráno jsem ještě navštívila další domy v Hadvize a až pozdě odpoledne jsem vyrazila směrem k Horní Štubni, bydlišti Adolfa Hammera. Nevadí, že musím spěchat, většinu cesty jdu zase sama. Až večer potkávám partu, která jde SNP jako štafetu – na otázku, co pro ně znamená SNP a co touto štafetou připomínají, ale nemají moc co říci. Stejně tak skupina, která až v noci přišla do “útulny SNP Sklené”, když už se soukám do spacáku. “Zaujímavé”, říka mi jeden turista, co si kontroluje puchýře, když mu povídám, že právě ve Skleném/Glaserhau partyzáni postříleli kolem stopadesáti slovenských Němců.
Nijak mne to nešokuje, nemohla jsem předpokládat, že spojitosti i paradoxy SNP, Němců a Hauerlandu, které jsou pro mne tak v tomto regionu do očí bijící, budou fascinující i pro další lidi. Představa, že všichni, kdo se vydávají na Stezku SNP, celé dny přemýšlí, co tato událost znamená pro jejich národní identitu, by byla naivní.
V Hadvize mi jeden muž vyprávěl, že běhávali Stezku SNP jako štafetu, tak někdy v osmdesátých letech. Co že prý na tom bylo nejlepší: “vyzvedl nás pak autobus, tam se pilo, zpívalo a bylo veselo, druhý den jsme šli v Bystrici k řediteli muzea, tam byla zabíjačka”. SNP se v dobách socialismu přeměnilo ve vyprázdněnou mytologizovanou událost, interpretovanou právě jen v intencích komunistické ideologie. Není divu, že její oslavy mohli brát lidé spíše jako záminku k dobré párty. Stejně tak se nepohoršuji, že Stezka SNP je dnes pro turisty spíše slovenskou obdobou Pacific Crest Trail, kde jsou rekordy a ultralight ponožky důležitější, než vlastně nejasný historický smysl.
Čtvrtek 22.8.
Vstávám brzy ráno a porušuji svůj koncept, že půjdu po stopách Adolfa Hammera pěšky. Ve Skleném na konečné chytám autobus, abych přejela do Horné Štubni. Je to proto, abych dnes stihla i místo, kde to všechno začalo.
Nedává moc smyslu, že Stezka SNP začíná v Dukelském průsmyku (ukazuje to na ideologickou dezintepretaci, která zdůrazňovala podíl Rudé armády, která zde překročila hranice Československa), měla by přeci začínát v Banské Bystrici, kde povstání 29. srpna 1944 vypuklo.
Než tam ale dojedu, chci navštívit místo, kde to začalo i skončilo pro Adolfa Hammera. Vystupuju v Horní Štubni krátce po sedmé a nejprve jdu pro snídani do Jednoty. Když jím čerstvé rohlíky před kostelem, zase znovu si říkám, jak Hauerland oproti Sudetům neumím číst. V severních Čechách poznám “německou” vesnici už docela snadno, na Slovensku to nedokážu. Až postupně si všímám klasických znaků. Památník obětem první světové války má půlku jmen německých, kapli nechali opravit odsnutí rodáci. Jen tak pro jistotu jdu ještě na hřbitov, kde v obou zemích přetrvával “německý” charakter území nejdéle. Je slovensko-německy smíšený, jak jsem to v tomto regionu poznala jako typické. Jak tam tak obcházím, najednou jako bych dostala elektrický šok, ta reakce je úplně fyzická. Je tam. Hrob Adolfa Hammera a jeho rodiny je docela nový, s nápisem ve slovenštině. Adolf zemřel v roce 1980, jeho manželka až v roce 2008. Tušila jsem, že tím, jak prodlužoval pobyt na Slovensku kvůli sporu o svoji konfiskovanou hospodu, dokázal se nakonec odsunu vyhnout, ale nikdy mne nenapadlo, že někdy najdu i důkaz, že budu vědět, jak se jmenovala jeho žena a rodiče.
Když jdu za chvíli hřbitovem zpátky, nemůžu Hammerův hrob mezi ostatními najít, čím víc ho hledám, tím víc zapomínám, kde vlastně byl. Musím se přesvědčit, že jsem si ho vyfotila a že se mi to celé jen nezdálo.
hrob Adolfa Hammera na hřbitově v Horní Štubni, fot. Karina Hoření
Když se mi v terénu stane nějaká taková šťastná náhoda, je to opravdický náraz endorfinů. V povznesené náladě jdu ještě na místo, kvůli kterému jsem v Horní Štubni původně vystoupila. Z archivních dokumentů vím, jaká byla přesná adresa Adolfova hostince a z mapy, že dům pořád stojí. Je to docela velký dům kousek od centra obce, není přestavěný a takhle zhruba mohl vypadat v roce 1945. Vypadá současně zchátrale (kolem něj se povaluje starý nábytek, brána je rozpadlá) a docela zabydleně (venku se suší prádlo, v oknech poletují záclony). Postávám kolem, klepu a po zážitku na hřbitově mám pocit, jako by měl z domu vyjít sám Hammer. Nestane se ale vůbec nic, ze zahrady vyjde jen černá kočka a otírá se mi o nohy.
původní budova hostince v Horní Štubni, fot. Karina Hoření
Karina Hoření decided to see the Trail of Slovak National Uprising to explore the life of Adolf Hammer, a Slovak German involved in the Uprising. She documented her experiences in diary form, delving into the current memory of the event and the role of Slovak Germans in it. This unique method of research allowed her to immerse herself in the places associated with the Uprising and gain a deeper understanding of its significance. Through her journey, she shed light on the historical and cultural aspects of this pivotal moment in history of Slovakia.
The August issue of Kapitál magazine features an article by Karina Hoření and Michal Korhel, titled “Heroes or Victims? The Slovak National Uprising from the Perspective of Slovak Germans.” This article presents findings from their research in Central Slovakia, shedding light on the varied experiences of Slovak Germans during the uprising. Michal discusses the village of Sklené, where the largest massacre of ethnic Germans in Slovakia occurred in Fall 1944, while Karina covers the history of nearby village Malinová/Zeche, where local Germans formed a partisan group that actively participated in the Slovak National Uprising.
Editor Dominik Želinský emphasizes the importance of recognizing the multinational nature of the uprising, as demonstrated by the researchers’ work. Kapitál magazine is recommended reading for those interested in hiking the Path of Slovak National Uprising or other adventures, offering valuable insights into the historical and cultural context of the region. For non-local readers proficient in Slovak, the entire current issue is also available online.
Front page of the Kapitál magazine, photo taken by Karina Hoření during fieldwork in Slovakia
On the last day of May 2024, we celebrated the second anniversary of work in the Spectral Recycling project. Our research involves archival queries in national and local archives, as well as ethnographic fieldwork in three selected regions, namely Pomerania in Poland, Northern Bohemia in Czechia, and Upper Nitra Basin in Slovakia. In the initial two years of our project, we successfully gathered nearly 200 interviews. This dataset encompasses both oral history interviews and ethnographic approaches. We spent many hours in the archives, looking for the relevant documents, talking with our interview partners, taking pictures of the things left behind, and exploring the locations we investigated.
Community-based research
During our project, we collaborate with local communities, focusing on the history and present of their post-displacement experiences. Two key partnerships stand out. Firstly, we engaged with the “Goleniów Photostories” project, based in Goleniów (formerly German Gollnow, Poland). After a series of photographic negatives depicting local settlers in the post-war decades was found, we helped with the launch of a community-driven initiative. Our team assisted in establishing the methodological framework for ethnographic studies, including interviews, and carrying out some of them (interview 1 and interview 2). Secondly, we collaborate with the Wałcz Land Museum. The project’s PI not only conducted ethnographic interviews but also contributed to framing the museum’s new permanent exhibition, which will focus on artifacts brought by settlers and unveiled by them on-site. We are very happy to be a part of these initiatives, as we firmly believe that ethnographic research is inherently tied to social engagement as well.
Presence in media
Our team maintains a notable media presence, actively disseminating the topic of our research. We participate in radio broadcasts, podcasts, and public lectures, effectively reaching wider audiences, i.e. beyond academia. Furthermore, the project’s PI has given several interviews for various news outlets (links you can find here). These interviews followed her recognition—the Polish National Science Centre Award in Humanities and Social Sciences [more information: short video with English subtitles, podcast on Spotify (in Polish) and a note]—for pioneering the establishment of a novel category of the resettlement cultures.
Series of public lectures
Our team actively engages with broader audiences also beyond the media. To date, team members have delivered a total of 8 public lectures in Warsaw, Wrocław, Halle,and Prague. These events cater not only to scholarly audiences but also provide an opportunity for individuals outside the disciplines of ethnography and history, or academia in general, to become acquainted with the topic. Attendees can share stories related to their families and personal experiences in the context of post-displacement. The interest shows how the topic is still relevant but also that hauntology provides us with language that is new in the debate about this topic in respective countries. Furthermore, on May 22nd, 2024, we had the opportunity to present our project at the Scientific Centre of the Polish Academy of Sciences in Vienna with invited commentators from the Department of History at the University of Vienna, Professors Claudia Kraft and Kerstin von Lingen. It helped us to polish some of the aspects of our methodological queries. Also, we organised the first workshop planned for the project that took place in Vienna (link) on 23 May, 2024. We are delighted to share our research and learn from other researchers–we look forward to more such opportunities in the future.
Where to read about our findings?
As is usual in academia, we presented the initial findings as the conference papers and articles. We invite you to get to know more about the topic we study, learning about our conference presentations and poster. You are also cordially invited to read the 5 articles available on our website. You can learn about the redefining of the German heritage, including the furniture left behind and the fruit orchards, read what the ignoring of the local knowledge may cause and how the idea of “recovery” of formerly German lands developed over time. Moreover, we share with you many experiences through blog posts in the languages of the studied regions. To date, we published as many as 14 posts, beginning in March 2023. You can learn about our field experiences, impressions and partial studies (some posts you can find here, prepared by Karolina, Karina, Michal and Magdalena). We inform you about our activities on the News section, for now we have prepared around 100 news in Polish and English.
Additionally, we prepared Postcards — a component envisioned as part of our methodological experiment. Drawing inspiration from a similar approach, we engaged in collaborative practices centered around ethnographic postcards. These postcards facilitated the creation, sharing, and comparison of materials across seemingly disparate field sites. You can see them as well and learn about other aspects of our project!
There are three more years of work ahead of us, and we are not slowing down. We will keep you informed about new activities, plans and achievements. You can see the list of all our activities here. Don’t forget to follow us on Facebook where we keep you updated about what we do, but also share various interesting facts and information about our research work, the people we meet and the regions where we work.
